Článek
Rea nepřekvapil, své fanoušky ale (možná právě proto) potěšil. Koncert se výrazně nelišil od toho z roku 2010, vždyť se celá desetiletí nemění ani Reův přístup. Hraje a zpívá přímočaré písně – jednou blues, jindy rockabilly, občas baladu. Žádná novodobá elektronika, jen rovný rytmus podpořený basou, doprovodnou kytarou a klávesami. Jednoznačně dominuje kapelníkův hlasový projev a ostrá kytara, na kterou Rea hraje s pomocí skleněného náprstku bottlenecku sóla plná klouzavých tónů.
V pražské O2 Aréně vystoupil britský kytarista, zpěvák a skladatel Chris Rea.
Jeho metody mohou být okoukané, přesto je projev ojedinělý. Koneckonců, kolik by se v Evropě našlo hudebníků podobného ražení, tedy těch spíše z okraje hlavního proudu, kterým se podařilo napsat takové množství hitů, jež se hrají i po desetiletích. Ačkoliv Čechům nemusí Angličanovo jméno nic říkat, najde se asi málo takových, kdo nikdy nezaslechli jeho Road To Hell – tuzemská rádia píseň pouští velmi často.
Snad je příčinou této ojedinělosti to, že se Rea narodil v anglickém Middlesbrough rodičům italského a irského původu. I jeho texty si totiž drží od anglického rockpopu nebo písničkářů odstup. Jejich leitmotivem je cesta, co se vine „někde mezi ďáblem a biblí, mezi dálnicemi č. 61 a 49“. Rea se často ptá, kam vede, občas se na ní melancholicky ohlédne zpátky, jako například v rovněž známé písni Looking For the Summer, kterou ale beztak uzavře slovy o „spalující touze odletět“. Mezi to vloží pomalé blues a ptá se, „odkud se vzalo“.
Chris Rea při pražském koncertu
I v těch nejjímavějších momentech během koncertu v Praze se ale Rea nemohl dočkat, až to osolí a na kytaru spustí další rytmické, hlasité, řízné sólo. V případě Stony Road nepolevil, ani když mu praskla struna.
Samozřejmě nemohly chybět hity v čele se zmíněnými Road To Hell a Looking For the Summer, doplněné o Josephine, Julia či On the Beach. Ty však kapela zahrála v pomalejším tempu, takže diváci aplaudovali teprve, když začal Rea zpívat a oni konečně písničku poznali. Zato Road To Hell měla grády, jakkoliv ji člověk zná už nazpaměť. Stejně jako čtverácká výzva k tanci v podobě Let’s Dance, kterou kapela program uzavírala.