Článek
Odcházení posbíralo nominace na Českých lvech ve všech kategoriích. Zaskočilo vás to?
Překvapilo mě to. Myslím si, že je to jeden s typických alibismů, že když už někdo umře, tak si počkal na chválu. Jinak se obávám, že mu zase budeme spílat a taky se Václavovi velmi spílá.
Jak na filmovou zkušenost s vaším mnohaletým přítelem Václavem Havlem, který nedávno zemřel, vzpomínáte?
Říkala jsem Václavovi, že já znám Odcházení možná lépe než on, protože už je to dávno, co jej napsal. Byla jsem také jediná, která přešla z divadelního obsazení do filmového.
Každá generace má pocit, že to co žije, je špatně. A každá generace také svoje chyby a dluhy zaplatí. Ta naše udělala v závěru života, co mohla, a dál už k tomu nic nepřihodíme
My jsme se s Václavem znali asi čtyřicet let, věděla jsem, že tohle nemůžu odmítnout. Nehledě na to, že mi kdysi dávno sliboval, že takovou hru napíše pro mé bytové divadlo. Jenže jaksi na to čtyřicet let nevybyl čas...
Kritika nebyla k filmovému Odcházení příliš vlídná. Co na něm oceňujete vy?
Václav Havel není a nikdy nebyl autor televizních seriálů. Nic proti příběhům, protože ty jsou literatura, ale v příbězích se dozvíme všechno, co známe, co vidíme kolem sebe. Kdežto Havel šel vždycky víc k podstatě, a ty přesahy tam byly. Tázal se, proč a k čemu na světě jsme. A jak se jeho život chýlil ke konci, byly ty otázky naléhavější a ironičtější. Arabové mají jedno přísloví – oči, které hodně pláčou, také hodně vidí.
Zhostila jste se role matky kancléře Riegera a jako jediná z hlavních postav jste si Odcházení zahrála v divadle i filmu. Jak byste obě verze porovnala?
Každý režisér to vidí samozřejmě po svém, já jsem Radokovo divadelní vidění milovala. Havlovi se možná za tu dobu od představení změnil názor na předobrazy postav a začal je více karikovat. Šel do krajnosti. Kdežto když jsme to začínali hrát v divadle, nám hercům radil, abychom nepřehrávali.
Jaké bylo natáčení?
V mém věku to bylo drsné natáčení. Byly vedra, přívalové deště, a to se střídalo. Jako nejstarší jsem to ještě měla zostřené o to, že jsem měla paruku, klobouk a plášť s kožešinou a do toho bylo šestatřicet stupňů.
Mladým kolegům jsem říkala: Vidím, že jste unaveni a já jsem možná po smrti, ale hraju a hraju. Drželi jsme se humorem, a ačkoli byly rozmary počasí velké, dodrželi jsme termíny.
Měl nějaké rozmary i Václav Havel coby režisér a autor v jedné osobě?
Režisér neměl žádné rozmary. Byl rád, že se to všechno zvládlo. Byla jsem sama trochu pochybovačná, ale říkala jsem si, proč by si koneckonců autor, který je šedesát let světoznámým dramatikem, nemohl natočit film jako jedno z posledních přání.
Havlovi se tady nic neopustí. Já jsem toho názoru, že byl poprvé prezidentem v demokratickém Československu a Česku a pak poprvé filmovým režisérem. A to se dělají chyby.
Jaké jste dostala ke své postavě pokyny?
Mnoho jsme si toho neříkali, protože když přišel Václav k nám do bytu, abychom se domluvili, neměla jsem šanci. Jak se u nás mluví o filmu, vždycky si vezme slovo můj muž (kameraman Stanislav Milota, pozn. red.). My jsme se pak k rozboru mé postavy nikdy nedostali. Ale pochopila jsem hned na kostýmní zkoušce, že to Václav vidí jinak než před léty.
Nevím, nakolik jsem splnila jeho představu, ale vidím, že jsem nominovaná na Českého lva, i když nevím, jestli to všechno nemá na svědomí Václav, který mezitím zesnul.
Zmínila jste přesahy v Havlových dílech. Které téma v Odcházení bylo pro vás nejsilnější?
Roviny Havla chápu, protože ho znám velmi dobře. Nejen dlouho, ale prožili jsme za dvacet let disentu hodně věcí. Asi nejsilnější byla myšlenka loučení určitého skupenství společnosti, odcházení generace, která stačila hodit do moře času zprávu o našich snech, usilování a našem krátkém bytí.
Havel šel vždycky víc k podstatě, a ty přesahy tam byly. Tázal se, proč a k čemu na světě jsme. A jak se jeho život chýlil ke konci, byly ty otázky naléhavější a ironičtější.
V řadě rozhovorů, které jste v poslední době poskytla, se nedalo nevšimnout si vašeho povzdechu nad současným stavem společnosti. Proč vás tak zlobí?
Mně se tolik věcí nelíbí a líbit nemůže. Současný stav je velmi vzdálen tomu, co jsem si myslela, že by mělo nastat. I když jsem neměla příliš iluzí, protože i tak jsem byla velmi stará a skeptická, když jsem se po revoluci vracela do společnosti a k filmu.
Nevím, jestli nové generace pochopily, že je taky na nich, aby něco udělaly pro pravdu a lásku, proti nenávisti a zlé vůli a zkaženosti této společnosti. Každá generace má pocit, že to, co žije, je špatně. A každá generace také svoje chyby a dluhy zaplatí. Ta naše udělala v závěru života, co mohla, a dál už k tomu nic nepřihodíme.