Choreografka Jana Burkiewiczová: Dobré tanečníky je těžké v Česku uživit

Dokážu si představit, jak se pracuje s písmeny. Ale jak se vymýšlí taneční představení?

Dlouho jej mám celé v hlavě, kde postupně roste. Nápady, o čem bude, přichází z běžného života. Prostřednictvím tance a obrazů se snažím porozumět tématům, která mě zajímají. Obrazy, které mne napadají, si různě řadím, rozvíjím, zapisuji. Dělám si průzkumy témat. Hodně čtu.

Na každé představení, které dělám(e), mám jeden zápisník. Najdete v něm směs textů, obrazů, mazanic a vyznám se v něm jen já. Vše následně ladím se scénografem, dramaturgem, hudebním skladatelem. Následují workshopy s tanečníky, vznikají první kontury. Postupně se celá skládanka zpřesňuje.

Existuje ideální délka tanečního představení?

Že by existoval nějaký limit? To ne. Každé si řekne o svou délku samo, v tomhle je divadlo svobodnější než třeba film. Viděla jsem mimo jiné šestihodinové představení, které bylo naprosto skvělé. Přestala jsem během něj vnímat, kde jsem, co tam dělám, naprosto jsem splynula s hrou, s prostorem, s lidmi.

Šest hodin jste seděla a koukala?

Hm, ono bylo opravdu silné. Šest hodin není navíc žádný rekord. Vím, že existují i dvanáctihodinové tituly… Jinak já jsem spíš fanynkou krátkých věcí, zahuštěných. Ideální mou délkou je tak 70 minut, bez přestávky. Ty vyloženě ráda nemám, mám pocit, že rozbijí zaměření na sdělení, co chci předat dál.

Přicházíte s novým tanečním festivalem Bread&Dance. Potřebuje Praha, Česko další podobnou akci?

Určitě. Celý tenhle projekt má delší historii. Jsem zakladatelkou Burkicom a společně s kamarády s Dekkadancers a 420People jsme se rozhodli hledat nové talentované tanečníky – a neomezovat se přitom českým prostředím – a pak se společně snažit, aby se zlepšilo jejich postavení u nás. Ty dobré je totiž těžké v Česku uživit, udržet je tu…

Aby se vše zlepšilo, rozhodli jsme se je vzájemně „šérovat“. Později jsme k diskusím přizvali i Farmu v jeskyni a Lenku Vagnerovou & Company. Začali jsme se bavit o dalších plánech, abychom mohli spolu fungovat. Témata, která nás trápila, byla pořád stejná… A tak vznikla akce Bread&Dance.

V čem bude jiná než třeba Tanec Praha?

Stojí na třech pilířích: na workshopech, kam zveme tanečníky z ČR i z Evropy. Pak na showcase otevřený veřejnosti, který za čtyři dny nabídne 11 představení toho nejlepšího, co u nás vzniklo. No a ten poslední pilíř je konference, kde se bude řešit to, co nás trápí, a která bude otevřená celé scéně: divadlům, souborům, tvůrcům, tanečníkům, kulturním manažerům. Nechceme se k nikomu vymezovat, ale společně se snažit celou scénu otevřít a posunout.

A co vás konkrétně dál trápí?

Z těch témat, co se v diskusích vykrystalizovala, zmíním: jak se dostat k práci v zahraničí, jak se správně ohodnotit… Společně chceme najít cestu, jak vůbec dlouhodobě existovat, jak se tvůrčím způsobem rozvíjet, růst, vzdělávat se, pracovat s těmi nejlepšími performery nebo konfrontovat svou práci s evropskou špičkou.

Kolik lidí je u nás schopných se tancem uživit?

Tohle neumím přesně vyčíslit. A upřímně řečeno, v Česku je to velmi složité. Tanec je velká dřina, krátkodobé živobytí a jeho ohodnocení je velmi nedostatečné. Navíc si k tomu přidejte, že zaměstnání je v divadlech hlavně pro „klasické“ tanečníky, mluvím hlavně o baletu. Z pohledu fyzického divadla, současného tance u nás podobné scény neexistují. Živobytí se proto řeší přes různé projekty.

No a je těžké udržet stabilní úroveň souborů, které většinou působí bez stálého souboru a zázemí profesionálního divadelního domu. Ale by to neznělo skepticky, v Česku máme taneční soubory, které úspěšně fungují dvacet pět let, a stále se objevují noví a noví talentovaní tvůrci. Jen bohužel, tohle vůbec pro dlouhodobé uplatnění nestačí.

Co živí vás?

Bohužel to není Burkicom, ač mu věnuji devadesát procent času. Vydělávám jinde. Režíruju, mimo jiné Ceny Czech Grand Design, Elite Model Look nebo Designblok, to je takový můj základ, choreografují módní přehlídky, ale pracuji i jako externí choreografka v různých divadlech. Zrovna teď mám například premiéru skvělé hry Chlast ve Švandově divadle, kterou režíruje Thomas Zielinski.

Vraťme se ještě tam, kde vše začalo. Do Opavy. Chtěla jste být tanečnicí odmala?

Máma mě vzala v pěti letech na balet, kam jsem chodila tři měsíce, odcházela za velké řevu. Řekla jsem jí, že mě to nebaví a začala dělat úplně jiné věci. O mé kariéře poté rozhodla náhoda. Ve třinácti jsem na ulici potkala jednu paní, paní Violetu. Řekla mi, že mám chůzi tanečnice. Pozvala mě, ať se přijdu podívat do taneční školičky u opavského divadla.

Hned jsem se tam dostala na jeviště, prostředí mě úplně uchvátilo. A to tak, že jsem do roka studovala tanec na pražské konzervatoři. Setkání s paní Violetou považuju stále za osudové.

Na tuhle metu se holčičky chystají důkladně, odmala, většina neprojde přijímačkami.

Já tomu sama nerozumím, proč si mě vybrali… Paní Violeta mi ale před zkouškami umožňovala chodit trénovat denně a já jsem strašně chtěla, aby mě na konzervatoř vzali… V Praze ovšem nastala tvrdá realita. Zatímco v Opavě jsem byla za „šikovnou holku“, na konzervatoři se ukázalo, co všechno neumím. Musela jsem hodně dřít, abych to dohnala. Tím neříkám, že to bylo špatně. Myslím si, že díky pozdnímu nástupu do oboru jsem si pro něj po celou dobu studií – mám ještě HAMU – v sobě zanechala pro tanec nadšení.

Zranění jste neřešila?

Řešila, jako každý v oboru. A že jich bylo! Nejhorší na nich přitom není ani bolest, nepohodlí, ale to, že vás vyřadí mentálně. Je těžké se znovu a znovu vracet.

Po škole přišlo rovnou angažmá?

Já jsem hlavně už na ní našla věci, kterým jsem se chtěla věnovat. Zjistila jsem, že mě víc než tanec na jevišti, baví tvorba, že mě baví velká show. Chytla mě velká stage. Menší věci přišly do mého života až později.

Vyžaduje tanec menší publikum než třeba činohra, opera…?

Je to s nimi srovnatelné. Bavilo mě hrát i pro osm set, tisíc diváků, baví mě to pro pár desítek. Mám ráda obecně extrémy, ráda si zahrávám s oběma póly. Ráda taky řeším současná témata, což ostatně fyzické divadlo dělává. Pro mne je cílem divákům předat emoce, protože přes ně se mohu dostat i k myšlenkám.

Mám ráda naše představení Ostrov, kde jsou diváci součástí prostoru, kde se hraje. Rozbili jsme tu hranici, kdy se jedni dívají na druhé. Vše se děje okolo vás. Najednou jsme všichni součástí jednoho ekologického systému a o to mi šlo. Zažít tu křehkost a divokost přírody na vlastní kůži.

Kde se bude Bread & Dance konat?

Jednotlivá představení hned na několika místech v Praze. Sály jsou různě velké. Tak, aby vyhovovaly inscenacím. Do Studia Maiselovka na Staré Městě se dostane jen 25 diváků. Jinam násobně víc…

Naší domovskou scénou bude La Fabrica, kde jsme „doma“ řadu let. Proto jsme se rozhodli, že bude i srdcem akce, kde proběhnou networkingové akce i burza tanečníků. Obecně nejvíc doma bude BreadDance na Praze 7. Vedle La Fabriky hrajeme i na Jatkách 78 a v Doxu. Vedle toho ale také v Arše…

Bread&Dance tak bude unikátní příležitost jak si v několika dnech udělat skvělý přehled o tom, kdo je kdo v současném tanci a fyzickém divadle a jak vůbec jeho současná tvář vypadá. Tímhle chci všem říct: Přijďte do divadla, hrají se skvělé věci! Na programu máme 11 představení od 8 choreografů.

Kolik divák zaplatí za lístek?

Záleží představení od představení. Většinou se to pohybuje do 500 korun, máme i dětské i seniorské slevy.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Taneční školy, Kurzy tance