Článek
Jak vznikala choreografie k Rembrandtovým dílům, když jde převážně o portréty, a ne o dramatické obrazy?
Zrodilo se to u uměleckého ředitele Baletu Národního divadla Filipa Barankiewicze. Přišel za mnou, jestli bych měl zájem vytvořit choreografii pro Rembrandtovu výstavu v rámci spolupráce Národního divadla a Národní galerie. Byl to skutečně zajímavý projekt, protože jsem nikdy nedělal choreografii na nabídnuté téma. Většinou jsem měl vlastní nápad nebo příběh, který jsem chtěl vyprávět.
Nyní jsem to musel udělat na obrazy. Trochu jsem se toho obával, ale pak jsem absolvoval prohlídku a paní kurátorka, které mě provázela, mi vyprávěla příběh Rembrandtova života u portrétu jeho ženy Saskie. Vysvětlila, jak hluboce se milovali. On pak namaloval portrét, ve kterém ukazuje smutek z její ztráty.
Byl to krásný příběh lásky a ztráty, který mě velmi inspiroval. A jeho umělecká díla jsou skvělá, jsou velkou inspirací i pro taneční umění. Vždyť balet je také vizuální umění.
Jaké to je, tančit v galerii, ve které jsou vystavena díla nevyčíslitelných hodnot?
Nebylo to až tak komplikované, protože galerie je docela prostorná. Panoval samozřejmě strach z toho, že by se náhodou mohlo narazit do zdi, obraz by mohl spadnout a poničilo by se úžasné umělecké dílo. Nic se ale nestalo, byli jsme velice opatrní.
Měli jsme lidi, kteří na různých místech stáli a kontrolovali, jestli jsme se s partnerkou nepřiblížili příliš blízko obrazům. V tu chvíli by nás zastavili, což by nebyl problém, protože šlo o natáčení.
Jako tanečník používám rozlehlé prázdné prostory, jako jsou velká baletní studia a jeviště. Bylo tedy trochu obtížné pohybovat se mezi různými částmi galerie. Choreografie vznikla ve zkušebně. Když se přenesla do galerie, musel jsem ji přizpůsobit, protože prostor je odlišný.
Měl jste už předtím zájem o výtvarné umění?
Ano, moc obdivuju renesanční malířství. Mnohem více než moderní, protože má větší záběr a bylo vytvořeno už dávno. Každé dílo má tedy vlastní historii. Když jsem byl ve Florencii, navštívil jsem kapli, v níž jsou Michelangelova díla. Když je člověk vidí, vždycky něco cítí.
Výtvarné umění chci lépe poznat. V Londýně, odkud pocházím, máme Národní galerii, do které je vstup volný, což je skvělé. Bylo by divné tam nejít. Viděl jsem tam hodně děl van Gogha. A také chodím do Louvru. Když jsem byl loni v Paříži, bylo to fenomenální. Ale nejsilnější byla Florencie.
Jaké to pro vás je, zvládat dobu bez představení?
Mnoho lidí se ptá, jak jsem schopen to zvládnout, ale všichni jsme ve stejné situaci. Nemohu si moc stěžovat, protože mám pořád práci, dělám projekty, jako je tento. Jsem zdravý, má rodina je zdravá. A také vidím, kolik lidí přišlo o práci nebo bylo nemocných.
Je to velmi zvláštní doba a pro mě jako výkonného umělce je podivná. Ale i když nevystupujeme, pořád zkoušíme. Panuje velká přísnost v tom, s kým můžete být, kolik vás může být pohromadě. Je těžké být umělcem v tak kontrolovaném prostředí, ale myslím si, že to soubor dokázal zorganizovat skvěle. Doufejme, že z toho budeme brzo pryč.