Článek
Před vaším vznikem v roce 1994 existovala původně jičínská skupina Starý hadry. Jak došlo k její proměně v Chinaski?
Michal Malátný (zpěv): V roce 1992 jsme skončili studium na vysoké škole. Většina členů Starých hadrů se rozprchla, protože každý začal řešit, jak a kde se bude živit. Zůstali jsme s bubeníkem Pavlem Grohmanem sami. Scházeli jsme se v čističce odpadních vod v pražské Bubenči a současně hledali nové lidi. To se nám nakonec podařilo, takže jsme po roce nicneděláni dali Starý hadry znovu dohromady a vystoupili jsme v klubu Na Chmelnici v Praze jako předkapela Hudby Praha.
Všichni kamarádi nám říkali, že to bylo skvělé, ale že to už nebyly Starý hadry. Řekli jsme si, že je na čase tenhle punkový název opustit. Chvíli předtím jsem donesl Pavlovi knihu Charlese Bukowského Všechny řitě světa i ta má. Protože se líbila i jemu, navrhl, abychom se jmenovali Chinaski podle jedné postavy té knihy.
Ve čtyřiadevadesátém zachvátila svět vlna neopunku. Vzpomínám si, že jste za její představitele byli u nás tehdy považování i vy. Nebyl to omyl?
Malátný: Byl to omyl. My v té době byli hlavně v zajetí hard rocku. V našich písničkách byl ale i blues, reggae, nářez, bylo to pestré. Punk se nám také líbil, ale neopunková kapela jsme nebyli. Snad jen, že jsme si přes léto vyholili hlavy…
Napadlo vás tenkrát, že byste se mohli muzikou živit?
Malátný: Do doby, než jsme se přejmenovali na Chinaski, jsme byli mejdanová kapela. Šlo o to si zahrát, vypít nějaké pivo a sbalit holky. Byla to zábava. Po vzniku Chinaski jsme si ale kladli otázku, jestli zůstaneme dál mejdanová parta, anebo se pokusíme naučit na nástroje hrát a budeme to brát vážně. Já chtěl, aby to byla mejdanová parta, Pavel ale prosadil, abychom to začali dělat pořádně. Povedlo se to a jsem mu za to vděčný. Náš první hit Dlouhej kouř jsme nahráli v roce 1997.
Stále nechápu, že dva kluci z malého města, absolutní samouci, kteří neuměli na nic hrát, to dotáhli takhle daleko. Nemůžu tomu uvěřit
Hrál jsi tenkrát ještě divadlo?
Malátný: Hrál jsem v pražském Divadle Labyrint. Pavlovi se to moc nelíbilo a tlačil na mě, abych z divadla odešel. Pamatuju si, že když mě ředitel Kříž chtěl mít na představení v době, kdy jsme měli koncert, křičel, že ho zničí. Požádal jsem tedy v divadle o poloviční úvazek, protože jsme v té době hráli už přes dvě stě koncertů ročně. Nakonec se to vyřešilo samo, když jsme z divadla dostali všichni výpověď kvůli chystané rekonstrukci. Byl jsem jediný ze souboru, který z toho měl radost.
Příští rok oslavíte dvacet let existence. Lze je nějak shrnout?
František Táborský (kytara): V říjnu vyjde knížka, kterou napsal Michal společně s Honzou Hlaváčem. Bude v ní celý příběh kapely.
Malátný: Dodnes mě to všechno nesmírně překvapuje. Stále nechápu, že dva kluci z malého města, absolutní samouci, kteří neuměli na nic hrát, to dotáhli takhle daleko. Nemůžu tomu uvěřit.
Jak to, že jste to dokázali zrovna vy?
Malátný: Podle mě trochu proto, že zpíváme česky, takže si naše texty lidé snadno spojí se svými životními situacemi a pocity. A ač to zní trochu pateticky, je to, myslím, i proto, že jsme vždycky měli radši hudbu než sami sebe. Devadesát procent kapel se rozpadne kvůli tomu, že nemají trpělivost, nebo že ega členů zvítězí nad společnou tvorbou.
V Chinaski jsme měli spoustu ponorkových nemocí a průšvihů, dokonce i v době, kdy se nám navenek dařilo. Vždycky jsme ale měli raději muziku než svá ega.
Složili jste spoustu hitů. Umíte je psát?
Táborský: S každou novou deskou nám říkali, aby na ní byly alespoň dva nebo tři hity, respektive singly. Nakonec tam třeba byly, nemůžeme ale říct, že je umíme psát. Kdyby to někdo z nás uměl, byl by takříkajíc za vodou.
Malátný: Každá naše písnička vzejde z opravdového vnitřního pocitu. Následně se na ní musí všech šest členů kapely shodnout. Když se jednomu nelíbí, tak ji nehrajeme. Teprve potom s ní jdeme ven a doufáme, že se bude líbit i lidem.
Marpo (bicí): Hit kolikrát vznikne mimochodem nebo náhodou. Myslím si, že ho nelze naplánovat. Podle mě se musí sejít víc okolností, které do sebe zapadnou. Kdyby třeba někdo s písničkou, která se stala hitem, přišel o rok později, už by se jí tak nevedlo. Byl to třeba případ naší skladby Zadarmo. V té době vypukla globální finanční krize a Pavlovi Grohmanovi se na ni podařilo tak skvěle zareagovat, že vznikl hit.
Na best of albu jsou dvě novinky, které jste nahráli s britským producentem Gregem Haverem. Byla to pro vás zajímavá spolupráce?
Táborský: Bylo to velmi zajímavé. Znali jsme jeho práci a půl roku před natáčením jsme se setkali. Viděl i náš koncert. Na nahrávání do studia Sono přijel absolutně připravený. Přesně věděl, co kde v písničce chce, a proč to tam má být.
Podařilo se nám s ním nahrát zvukově nesmírně kvalitní skladby, které jsou pro Chinaski typické. Greg a jeho tým byli ti praví lidé, se kterými jsme to měli udělat. Po šestnácti letech se mi zase stalo, že jsem se ráno probudil a těšil jsem se do studia na nahrávání.
Jinak se netěšíš?
Táborský: Jinak je to pro mě spíš utrpení...
V čem bude halový koncert 6. února 2014 výjimečný?
Malátný: Bude to náš největší koncert a chceme, aby byl takový jako žádný jiný. O letošních prázdninách jsme se vždy jednou týdně na čtyři hodiny sešli a řešili jsme, které písničky budeme v O2 areně hrát. To jsme už vyřešili.
Teď dáváme na stůl nápady. Zatím bez ohledu na to, jestli jsou finančně nebo fakticky uskutečnitelné. Marpo třeba řekne, že chce hrát sólo na bicí hlavou dolů. My to zapíšeme a jedeme dál.
Co všechno z toho se dá zvládnout, předvedeme v únoru. Zatím ale moc prozrazovat nechceme, protože některé nápady mi přijdou opravdu dobré. Mohu říct snad jen to, že si pozveme jediné hosty, kapelu No Name. Zahrajeme spolu písničku Na, ná, náá. Další hosté nebudou, zvládneme to sami. Měl by to být jedinečný koncert v naší historii.