Článek
Klasický problém Chinaski se opakuje už minimálně od třetí desky - texty jsou o dost lepší než hudba. Zakopaný pes přitom vůbec neleží v ose popovost-rockovost (deska je na české rádiové poměry dost razantní).
Rozmanitě pojaté songy sahají od typicky chinaskovského popu přes rock až k náznakům bigbandového laškování. Kytary ale znovu a znovu zavánějí vysokou mírou recyklovanosti. Každý ať si dosadí svou oblíbenou kapelu za tu či onu konkrétní písničku, nedá to moc práce. Určitou výjimku snad představuje Sen 1996 s línou kytarou jakoby ve stylu Chrise Rey a s irskými motivy na pozadí.
Rozpady, rozchody a krize středního věku se prolínají celou deskou. Vydařily se chytré intertextové narážky jako „hádala se duše s tělem - poslali se navzájem za hlavním pořadatelem“ nebo „byl pozdní večer, první mráz, ten večer ve mně umřelas“ a pobaví i známá chinaskovská sebeironie "není pro koho chrápat a přesladit čaj“. Jinde zase životem znavený frontman oznamuje ženě, že je „matka představená řádu marný snahy a on zase vyčpělý národní umělec z Prahy".
Varovně působí, když jedna z písní přesvědčuje publikum o tom, že autor „neví co psát a chce se mu spát“. To si raději mohl nechat pro sebe. Ke konci ale dojde i na úsměv, když se Chinaski přiblíží stylu Tata Bojs a Migu 21 s písní o tom, že „mek mu klek“ a proto se ptá, "kde že loňské kompy jsou?" Prý bloudí dál dvojkovou soustavou.