Článek
Jste zhruba v polovině svého probíhajícího koncertního turné, které navazuje na vaše loňské. To jste tenkrát pasovali na nejdražší ve své historii. Jaké bylo?
Malátný: Pokusili jsme se ho udělat nejlépe, jak jsme byli schopni. Absolvovali jsme šest velkých koncertů ve sportovních halách, lidi chodili, a tak jsme se rozhodli turné trochu prodloužit. O naše koncerty je zájem, což nás těší. Proto jsme na jaře přidali dalších dvacet, při kterých hrajeme stejný program jako loni. Velkou stadiónovou scénu jsme jen zmenšili a přizpůsobili ji možnostem kulturních domů.
Bylo to technicky složité?
Táborský: V podstatě ne, protože je jednodušší pódium zmenšovat než naopak. Museli jsme si jenom odpustit příkopy pro diváky, které byly za pódiem a po jeho stranách. Byl to sice největší vtip té scény, ale do kulturních domů by se to nevešlo. I tak si myslím, že to vypadá dobře.
Jak dopadlo vaše loňské turné ekonomicky?
Malátný: Neskončilo to průšvihem, to je nejpodstatnější.
Táborský: Na tyhle věci je třeba mít sponzora. My jsme ho měli, ovšem tvůrce pódia Simon Sidi byl na naše poměry velmi drahý. Je z první ligy a podle toho si nechává zaplatit. Něco stála jeho cesta sem, něco pobyt, něco honorář. Od začátku jsme ale věděli, jak to bude drahé, a šli jsme do toho. Nikdy jsme nelitovali. Současně je pravda, že takové turné je ekonomicky tak náročné, že ho lze udělat maximálně jednou za čtyři roky. Naším honorářem byla radost z toho, že se nám něco takového povedlo udělat.
Malátný: Turné mělo i jeden velký psychologický přínos. Ve chvíli, kdy jsme se odhodlali ke spolupráci s někým, kdo připravuje scény a pódia největším hvězdám světového hudebního nebe, všichni v našem týmu začali víc makat.
Jak se to projevilo?
Táborský: Pořád mám před očima scénu z liberecké sportovní haly, kde turné začínalo. Několik hodin před koncertem nahnal Simon Sidi na pódium asi osm uklízeček ve stejnokrojích. Technika scénu přivezla odněkud z venkovního koncertu a ona byla celá špinavá. Simon rozhodl, že se vyčistí, a nikdo neřekl ani „ň“, protože šéf byl on. V českých podmínkách jsem nikdy nezažil, aby se čistilo špinavé pódium.
Absolvoval s vámi Sidi celé turné?
Malátný: Ne. Byl tu týden, když jsme ho připravovali, a pak s námi byl po dobu prvních dvou koncertů. Pro mě osobně byl jeho pobyt s námi přínosný i v tom, že jsem nabyl přesvědčení, že když budeme přesně vědět, co chceme, a budeme mít všechno přesně vymyšlené, spoustu věcí si můžeme udělat sami. Vyjde to levněji a výsledek bude podobný, jako když si zaplatíme drahého amerického spolupracovníka. České firmy jsou dnes schopny udělat všechno, co si vymyslíte. Tím se ale nebráním další spolupráci se Simonem. Když jsme se se slzami v očích loučili, slibovali jsme si, že se určitě ještě někdy potkáme a dáme něco dohromady.
Souhlasil?
Malátný: Souhlasil a rovnou z něho padaly představy, jak by to mohlo vypadat. Uvidíme.
Sledujete, jak si scénograficky vedou jiné české kapely?
Malátný: Daří se Kabátu. Jeho pódia jsou opravdu zajímavá. Jeho hudbu sice nemusím, ale respektuju jej v tom, jak to dělá.
Táborský: Pamatuju si, jak jsem někdy v pětadevadesátém roce jel jako technik na turné se skupinou Lucie. S Kabátem tenkrát byli konkurenti, hráli halové koncerty. Lucie na tom ale byla o poznání lépe. Michal Dvořák jednou v tourbusu řekl, že byl na Kabátech a že mu to připadalo jako na vesnické zábavě, protože měli nějaké staré typy světel a během koncertu se točilo pivo. Dnes je to naopak. Kabát dělá velká turné a chodí na něj lidi, zatímco Lucie neexistuje. Je to takový poučný příběh.
Napadlo vás před sedmi lety, když jste natáčeli první album Autopohádek, že vám tak moc vstoupí do života?
Malátný: Ani náhodou. Původně vznikly Autopohádky pro radost nám a našim dětem. Naše vydavatelská firma je ani nechtěla vydat, protože tvrdila, že se mluvené slovo špatně prodává. My si ale chtěli udělat příjemný projekt pro radost a prosadili jsme si to. Nečekali jsme, že to bude tak úspěšné, že natočíme pokračování a že z toho uděláme i divadelní představení. Po celou tu dobu jsme se bavili o tom, že by byla bomba, kdyby z toho jednou vznikl večerníček nebo krátký animovaný film. Nakonec to skončilo u celovečerního filmu, který měl před měsícem premiéru. Přijde mi to jako zpráva z Marsu, absolutně splněný sen.
Jsou Autopohádky už uzavřenou kapitolou?
Malátný: V knížce od Jiřího Marka, která naše Autopohádky nastartovala, je těch pohádek patnáct. My jsme jich namluvili šest a další jsou ve filmu. Zbývá tedy ještě materiál na další cédéčko. Počítáme s tím, že třeba napřesrok uděláme určitě pokračování. Nejdřív jako album. V kapelním životě je to příjemné zpestření.
