Charles Aznavour vzpomíná na dětství a uměleckou dráhu

"Byla Turkyně arménského původu narozená v Adapazari a její otec byl odborník na tabák. Můj otec Miša Aznavourian, Gruzínec arménského původu, se narodil v Akhaltzakhe. Oba rodiče byli umělci. Matka herečka, otec zpěvák," pokračuje umělec, jehož šansony jsou populární i u nás.

Rodiče zamířili z Turecka do USA přes Francii, kde se jim ale zalíbilo natolik, že se rozhodli zůstat. Otec zpíval po barech a matka se chystala rodit.

22. května 1924 se v Paříži poprvé rozkřikl na svět budoucí umělec. Rodinu tvořila ještě sestra Aida a matčina babička, která jediná z této části rodiny přežila turcecké pogromy Arménů z počátku minulého století.

Poprvé se Aznavour ocitl na jevišti v divadle Petit Monde, které o svátcích hrálo pro děti. Sám se přihlásil ke konkurzu, na němž předvedl kavkazský tanec, tehdy se říkalo ruský tanec.

Dostal pak krásný dopis začínající slovy: "Milý malý Kavkazane," a v kozáckém obleku s pásem na náboji, stříbrným kinžálem a čepicí čerkeskou vystoupil v taneční části poslední čtvrtek před Vánoci roku 1933. Ale toužil po divadelní roli. I proto se zapsal do divadelní školy.

Počátek německé okupace Francie prožil jako kamelot. Všichni umělci se zpočátku ocitli bez zaměstnání. Otec, který v řadách francouzských dobrovolníků zažil porážku i kapitulaci, dokázal uprchnout a rodina se zase spojila. Před raziemi gestapa utekl do Lyonu a vrátil se do Paříže, až když se situace uklidnila.

Němci snili o "Gross Paris, musik, šampaň, heské matmazel," vzpomíná Aznavour, a tak začaly znovu fungovat šantány. Na Montparnassu ho angažovali na jedné scéně jako jezdce na kolečkových bruslích. Celá rodina se později jako součást divadelní skupiny rozjela po Francii s Moliérovými Otravy a Harlekýnem kouzelníkem. Mladý Aznavour se dostal na jeviště!

Poznal zpěvačku Micheline Rugel Fromentinovou, s kterou žil pod přísným rodičovským dohledem od jedenadvaceti až do vítězných chvil osvobození Paříže, kdy se vzali. To už ho volal svobodný kabaret.

S přítelem Rochem je oslovila Edith Piaf, která se v roce 1946 chystala na turné. Museli na ni počkat skoro do oběda, Edith byla noční pták. Přišla v pantoflích a v noční košili rozcuchaná: "Aha, ty jsi tady!" "Ano madam," odpověděl Charles. "Řekla jsem ti, ať mi říkáš Edith." "Dobře, madam... teda Edith." Lehce se dohodli.

"A kolik dostaneme zaplaceno?" zeptal se. "Ty ubohej zmetku! Dostaneš nabídku odjet na turné s Edith Piaf a všechno, co k tomu řekneš, je, za kolik?!"

"Musím živit rodinu..." zakoktal. "Když je někomu jako tobě a dělá tohle řemeslo, zůstane svobodný. Copak já jsem vdaná? No, a pokud jde o prachy, uvidíš."

Za Edith Piaf se vydal do Ameriky, kde s ní později vystupoval v Kanadě i jinde s dalším slavným šansoniérem, Gilbertem Bécaudem. Z jejich společné dílny vyšly písničky jako Láska, to je skvělé, Nová zem, Město a spousta dalších. Hvězda Charlese Aznavoura stoupala vzhůru. Čekala ho vystoupení v pařížské Olympii, v Hollywoodu a jinde - i vytoužené herecké úspěchy.

Filmovou kariéru však nezahájil nijak oslnivě. První úspěch přišel až v roce 1957, kdy ho oslovil režisér Goerges Franju, který se chystal natáčet film na motivy románu Hervé Bazina Hlavou proti zdi.

"Líbilo by se vám hrát ve filmu, kde byste zpíval?" oslovil ho producent. Role byla malá,ale režisér ho lákal: "S tímhle dostanete Oscara."

Nevydělali hodně peněz ani nezískali Oscara, ale Aznavour dostal Křišťálovou hvězdu, cenu za interpretaci. Následující Donchuani sklidili úspěch a pak už točil s Francoisem Truffautem, Julianem Duvivierem, René Clairem ad.

Aznavour se přiznává i ke škodě, kterou zaznamenal, když jednoho dne po koupání vypustil vanu. "Mé vlasy. Ležely tu, početné, zbytečné, vytrhané z kořínků, ubohé, na dně vany. Poprvé jsem tomu nevěnoval pozornost, ale po dvou nebo třech koupelích, když jsem viděl, že se ten úkaz opakuje, jsem začal propadat panice, zkoumat zuby na hřebenu, dívat se do zrcadla a pečlivě prohlížet svou lebku ze všech stran," napsal.

Optimista od přírody si říkal: žádnou paniku, musí existovat způsob, jak ten problém vyřešit. Žijeme přece ve 20. století, existuje snad nějaký zázračný prostředek, když ne ve Francii, tak v USA, ve Švýcarsku, co já vím? Pátral po článcích v tisku, jenže narážel spíš na lživou reklamu. Zkusil masáže pokožky na hlavě, šampony, mastné i suché, orientální konvičku s olejem, který si člověk rozetře na hlavě a nechá působit celý den. Nic.

Zbývala jen paruka. Ale k takovému extrému se nechtěl odhodlat. "Hrozí příliš velké riziko, že při zamilovaném pohledu partnerky ta směšná a hustá pokrývka sletí na podlahu a odhalí holou lebku," přiznal se. Rozhodl se pro transplantaci.

"Po proklepání mé hlavy mě doktor uklidnil. Měl skvělé důvody se domnívat, že půda ještě zůstala plodná a po několika návštěvách se dostaví zázračná sklizeň. A opravdu, já i zrcadlo máme za to, že výsledek dopadl dobře - ale bylo to jen o chlup!"