Článek
K nejzajímavějším patří práce vynálezce explosionalismu, výtvarníka Vladimíra Boudníka a malíře Oldřicha Hamery. Ten Hrabala často ztvárňoval podle paměti a vytvářel fantaskní koláže se spisovatelem v hlavní roli.
Levitující postava literáta v rudočerném oparu mu dává spíše mefistofelský rozměr. Jeho portrét s kočkami, které měl tak rád, ho ukazuje jako dobráckého strýčka. Obě polohy prý spisovatel v sobě měl. Malíř vzpomínal, že ne všechna vyobrazení se mu líbila, ale že mu to vždycky odpustil.
Režisér Jiří Menzel, který některá Hrabalova díla přenesl na filmové plátno, na vernisáži řekl: „Byli jsme tehdy prostě šťastní.“ A právě opar starého dobrého nostalgického štěstí jako by vstoupil do výstavních síní. Hrabalovo charisma nevyprchalo.
Bohumil Hrabal jako busta
V jedné z místností kurátor výstavy nechal instalovat obrovskou podobiznu Hrabala jako cézara s vavřínovým věncem. Jako monarchu literatury, který popatřuje na své věrné, na pohrobky i odpůrce. Není na tom nic samožerského či sebestředného. Člověk z této stylizace vycítí spíše nadsázku a jemnou ironickou glosu.
Jako nadsázku lze chápat i nápad organizátorů rozšířit expozici mimo zdi muzea na ulici. Poslední auto spisovatele, renovovaný červený vůz Ford, zaparkovali naproti u chodníku. Samozřejmě s vysvětlujícím panelem, jak se na opravdovou památku sluší a patří.
Součástí expozice je i poslední automobil Bohumila Hrabala.
Jeden z pamětníků, který na život s Bohumilem Hrabalem na slavnostním otevření výstavy vzpomínal, pronesl skvostnou větu: „I když už všichni budeme mít jen čtečky, vždycky se k jeho knížkám rádi vrátíme.“