Článek
Jak prožíváte letošní rok plný vládních restrikcí?
Letošní rok měl být ve znamení cestování v České republice, což se naplnilo jen částečně. Měl jsem vystupovat na více než pětadvaceti festivalech. Uskutečnilo se jich bohužel jen deset, stejně tak většina mých přednášek byla zrušena. Díky tomu jsem měl ale čas na jiné věci. Předělal jsem svůj web a konečně dopsal knihu.
Vzpomněl byste si na okamžik, kdy jste se rozhodl dát výpověď v práci a odjel vstříc neznámému?
Vlastně jsem byl vyhozen. Po vysoké škole mi trvalo najít si práci. Když se mi to konečně podařilo, tak mě po třech měsících vyhodili, protože můj šéf chtěl na mé místo svého kamaráda.
Naštěstí jsem si za ty tři měsíce našetřil nějaké peníze. Hned jsem za ně zařídil pracovní víza na Nový Zéland a zpáteční letenku. Od té doby jsem permanentně na cestách. Vyhazov z práce bylo vlastně to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát.
Jaké to zpočátku bylo?
Neuměl jsem anglicky, neměl jsem skoro žádné vybavení, v zahraničí jsem neměl žádné přátele a neměl jsem moc peněz. Takže to bylo přesně takové, aby mi to dalo tu nejlepší lekci do života. Neměnil bych.
Letos vám vyšla první kniha Stopařův průvodce zeměkoulí. Podle vašich slov shrnuje ty nejzajímavější, nejbláznivější a nejextrémnější zážitky z osmi let cestování. Do jakých zemí čtenáře zavede?
Přečetl jsem desítky cestopisů, ať už od známých cestovatelů, nebo od mých kamarádů. Dlouho jsem přemýšlel, jaká knížka by mi před devíti lety pomohla nejvíce. Nakonec jsem se rozhodl ji napsat. Není důležité popisovat ta nejkrásnější místa nebo psát podrobné návody, jak cestovat. Zkušenost je nepřenositelná. Každý si tím stejně musí projít sám.
Je ale důležité vědět, co všechno se může stát, a že každý problém se dá vyřešit. Při stopování potkáte úžasné lidi. Hodně povídám i o dobrovolničení nebo couchsurfingu. Jsou tam i pasáže o sebepřekonání. Jak si skočit nejvyšší bungee jumping v Africe zadarmo, jak si stopnout sanitku, policisty, koně, lodě nebo letadlo. Celá kniha je psána s nadhledem a humorem. Každý příběh má u sebe navíc QR kód, pomocí kterého může čtenář najít více než dva tisíce fotek a sto videí.
V čem vás psaní knihy obohatilo?
Rozhodně nejsem spisovatel, byla to pro mě velká výzva. A to nejen v psaní. Napsat text je totiž jen malá část toho, co se musí stát, aby kniha vznikla. Je třeba také najít grafika, korektora, redaktora, sazeče i vydavatele, postupně vše kontrolovat a posouvat to dál.
Udělat reklamu, aby se o tom lidé dozvěděli, naprogramovat e-shop a domluvit desítky přednášek je jen malá část toho, na co autor musí myslet.
Během svých cest pracujete nebo se věnujete dobrovolnické činnosti. Jaké nejzajímavější pracovní pozice jste okusil?
Dobrovolničení bylo asi to nejlepší, co jsem kdy měl šanci dělat. Každému je doporučuji. Vyzkoušel jsem si to na více než čtyřiceti místech v devatenácti státech na šesti kontinentech. Jedná se o práce na šest až osm hodin za ubytování a stravu.
Poznáte tak místní kulturu, zvyky, kuchyni i lidi více do hloubky. Přitom pomůžete na zajímavém projektu nebo se naučíte něco nového. Osobně jsem často pomáhal na malých organických farmách, učil jsem angličtinu, byl jsem youtuberem pro hotel, vysekával jsem mačetou stezky v džungli, přesazoval palmy, byl jsem maskotem festivalu, pomáhal v pivovaru nebo jsem se stal včelařem.
Zajímavé je, že vás všude na cestách doprovází fenka Corey. V jednom z rozhovorů jste uvedl, že třeba v Kyrgyzstánu se jí báli. Kde jste se ještě setkal s podobným problémem?
Corey se mnou cestuje od narození, v jejích třech měsících jsme jeli stopem do Itálie přes Švýcarsko. Měsíc nato jsme projeli celý Balkán. Momentálně má dva a půl roku a procestovala sedmadvacet států.
Naše největší cesta byla do Japonska, kam nás bohužel nepustili, a tak jsme projeli celou Střední Asii a Írán. Kyrgyzstán byl extrém, lidé vůbec neznali psy jako domácí mazlíčky. Takové problémy se s námi ale táhly celou cestu.
Pes nemohl do restaurací, hotelů, nákupních center, ale ani do městské hromadné dopravy, vlaků nebo autobusů. To poměrně zkomplikovalo celou cestu. Pamatuji si, že když jsem chtěl jít na stopa v Teheránu, musel jsem nejdřív vyjít z města pěšky při pětačtyřiceti stupních. Zabralo to čtyři hodiny.
Kam se plánujete vydat příště?
Plánů mám několik. Budu dělat průvodce na několika psích výletech, kdy vezmeme osm psů, osm lidí a přejdeme pěšky přes tři státy. To by mohlo být zajímavé. Určitě budu také jezdit po České republice s knihami, ale jinak teď hodně věcí přesouvám do online prostoru.