Cestovatel Emil Holub dodnes přitahuje muzejníky i umělce

„Od začátku jsem věděl, že nechci vytvořit klasickou životopisnou výstavu, která by začala narozením Emila Holuba, popsala všechny etapy jeho života a skončila jeho smrtí,“ říká její autor, historik umění a ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky Tomáš Winter. „Chtěl jsem zjistit, proč se z Emila Holuba stal nejpopulárnější český cestovatel, jak se z něj stávala legenda a kdo tuto legendu vytvářel.“

Na začátku samozřejmě nechybí časová osa, abychom se mohli seznámit se základními fakty cestovatelova života. Emil Holub se narodil 7. října roku 1847 v Holicích v dnešním Pardubickém kraji. Vystudoval medicínu na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, do historie se však nejvíce zapsal jako cestovatel a etnograf.

Zásadní pro něj byla četba afrického cestopisu Davida Livingstona. „Byla to jedna z motivací, proč se rozhodl pro jižní Afriku, šel v jeho stopách,“ vysvětluje náš doprovod. Dohromady Emil Holub strávil v Africe jedenáct let - sedm let během první výpravy, čtyři roky při té druhé.

„Během druhé cesty si zapisoval poznámky německy, na té první ovšem psal deníky česky. Možná chtěl dokázat, že i příslušníci českého národa se mohou rovnat Livingstonovi,“ zamýšlí se autor výstavy. Cestovatel toto nepochybně dokázal. Zatímco Skot známé Viktoriiny vodopády objevil, rodák z Holic zakreslil jejich detailní mapu. Originál si tu můžeme prohlédnout, stejně tak jsou tu i Holubovy původní deníky.

„Jsou zajímavé nejen svým obsahem, ale často také materiálem, z něhož jsou vyrobeny. V jednu chvíli například cestovateli došel papír, a tak vzal noviny, nepotištěné okraje nastříhal na proužky a z nich si slepil stránky,“ ukazuje Tomáš Winter. Můžeme se tu do zápisků začíst, k tomu pochopitelně neslouží deníkové originály, ale digitální obrazovka s naskenovanými stránkami.

Kdo by si představoval dobrodruha, jenž se mačetou prosekává neprostupnou džunglí, toho autor výstavy vyvede z omylu. „Devadesát procent času stráveného v Africe se Holub pohyboval na ,civilizovaném‘ území kolonizovaném Velkou Británií nebo v tzv. búrských státech, které spravovali potomci nizozemských a německých kolonizátorů,“ přibližuje.

„Přesto některá místa Holub zřejmě navštívil jako vůbec první Evropan. Během své první africké cesty si vyrobil speciální vůz s pozorovatelnou, z níž se dalo také střílet. Máme tu jednak nákres tohoto vozu a také jeho přibližnou rekonstrukci,“ říká náš doprovod a bere nás pod vozovou plachtu. Tady se také nachází část zvířecích exponátů, které Emil Holub přivezl z Afriky.

„Holub měl vše pečlivě očíslované, vždy si napsal, kdy a kde co našel,“ vysvětluje náš průvodce. „Byl také velmi zručný kreslíř. Neměl žádné umělecké vzdělání, což je možná výhoda, protože kresby nijak nestylizoval,“ dodává. Zvířata také vozil z Afriky domů. „Pochopitelně přivezl kůže, zvířata se poté preparovala v Praze či ve Vídni. Na výstavě můžete vidět ukázku z této sbírky, která je mnohonásobně větší. Jen hmyzu měl Emil Holub ve sbírce přes čtyřicet tisíc kusů,“ dozvídáme se. Někteří kritici by dnes mohli říct, že tímto jednáním Afriku vykořisťoval. „Holub říkal, že chce Evropanům umožnit, aby poznali africkou faunu a flóru,“ říká autor výstavy.

Z ciziny si ovšem cestovatel přivezl nejen předměty a zvířata, ale také bečuánskou dívku Bellu. „Původně si ji v Africe najal jako služebnou, poté ji odvezl do Evropy s tím, že jí poskytne vzdělání. Zároveň Bellu ovšem bral také na své přednášky a ukazoval ji jako živý exponát,“ dodává náš průvodce.

„Emil Holub se tamních obyvatel zastával, nechtěl, aby na nich bylo pácháno násilí. Na druhou stranu tvrdil, že s nimi nelze zacházet jako s rovnými lidmi, jako s příslušníky civilizace. Dnes na to nahlížíme kriticky, ale tehdy to nijak nevybočovalo z přístupu ostatních cestovatelů.“

V další místnosti se nacházejí předměty afrických kultur, které cestovatel sbíral. „Světová muzea dnes řeší otázky, zda by se některé exponáty neměly vrátit na původní místo. V případě Emila Holuba jsou problematické zejména skalní rytiny Sanů, ty cestovatel násilím vylámal ze skal,“ ukazuje Tomáš Winter na vystavené originály.

„Ještě za svého života byl kritizován, že je to skoro krádež. Na druhou stranu tak učinil s pomocí tamních obyvatel, v těchto místech také později vznikly diamantové doly, takže by se rytiny pravděpodobně zničily,“ zamýšlí se.

Rodák z Holic vytvářel z předmětů ucelené kolekce, které pak mohl darovat jiným muzeím. „V Náprstkově muzeu máme kolem pěti set etnografických exponátů z Holubovy sbírky, jeho předměty mají ovšem také ve Vídni, v Petrohradu nebo v Drážďanech,“ zjišťujeme.

„Nejspíš vás napadá, kde na své cesty bral Emil Holub peníze. Jednak se v jižní Africe živil jako lékař, měl také řadu mecenášů včetně císařského dvora nebo Vojty Náprstka, pořádal přednášky, vydával cestopisy a připravoval výstavy. Ta nejparádnější výstava je naznačena v další místnosti,“ zve nás autor.

„Premiéru měla v roce 1891 ve Vídni, což český národovecký tisk nesl nelibě. O rok později se objevila na pražském Výstavišti, nejzajímavější byly modely původních vesnic včetně figurín v životní velikosti, které vytvořil sochař Johann Koloc. Přestože akci vidělo v Praze přes 185 tisíc návštěvníků, prodělala,“ dozvídáme se.

Emil Holub zemřel v roce 1902 ve věku 54 let, negativně se na jeho zdravotním stavu podepsaly nemoci, které v Africe prodělal, včetně malárie. Jeho odkaz ovšem žil dál, což je na výstavě neustále připomínáno. Umělci s touto legendou pracovali nejrůznějším způsobem.

„Promítáme tu části filmu Velké dobrodružství z roku 1952. V něm je Holub představen jako zastánce místních obyvatel, ten, kdo se staví proti západnímu imperialismu,“ popisuje Tomáš Winter.

Krátce se „objevil“ také v komedii Jára Cimrman ležící, spící z roku 1983. „Jeho žena tam o něm říká:,Doma bude, už se narajzoval dost.‘ Je to samozřejmě vtip, ve skutečnosti s Holubem jeho manželka Rosa byla na druhé africké cestě. Možná mu dokonce zachránila život, když během útoku Ilů duchaplně vystřelila do vzduchu a útočníci se rozprchli,“ vysvětluje náš průvodce Tomáš Winter.

Odkaz Emila Holuba žije bez přehánění dodnes. K vidění a poslechu je tu třeba klip Lidojedi kapely Tři sestry z devadesátých let inspirovaný tímto cestovatelem. „Máme tu upozornění, že text je velmi vulgární a klip odráží dobu jeho vzniku. Z dnešního pohledu je nekorektní, včetně užití tzv. blackface, tedy malování bílého obličeje načerno.“

Prohlédnout si tu můžeme také reklamu na plzeňské pivo z roku 2007, kde cestovatele ztvárnil herec Karel Dobrý. „Zde je právě ukázán jako dobrodruh s mačetou, jenž se dokáže za každých okolností domluvit s místním obyvatelstvem a předejít násilnému konfliktu,“ popisuje autor výstavy Tomáš Winter. Že byla realita poněkud jiná, to jsme se na výstavě už dozvěděli.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Náprstkovo muzeum