Článek
Dříve jste spíš pracoval s „živým“ materiálem jako dřevo a vytvářel tzv. umělé samorosty. Proč jste zvolil najednou železo?
Dřív jsem ho neměl moc rád, protože mi připadalo jako taková civilizační vymoženost. Ale přesně před dvěma lety, shodou okolností 21. března, jsem dorazil do amerického státu Vermont, do horského městečka Johnson na uměleckou stáž, kde jsem ve sběrně objevil nádhernou železnou polokouli. Tehdy jsem si řekl, že ji tam prostě nemůžu nechat.
Začal jsem s koulemi pracovat, vyřezávat do nich otvory a dělat z nich košíky. Jedna stála asi jednadvacet dolarů. Potom jsem dokonce dostával i množstevní slevy. Pak jsem pokračoval s rourami. A když jsem se vrátil do Čech, známí mě upozornili na nádherné, obrovské cisterny, které ležely na hromadě u Vltavy. Prostě obrovské množství obrovskejch cisteren…
Nikomu nepatřících…
To ne! Byla tam tlupa chlapů, kteří je rozřezávali autogenem na pláty a odváželi do sběru. Začal jsem proto s nimi rychle jednat a šest cisteren zachránil. Jsou úžasné, mají průměr dva až tři metry, ty nejdelší jsou šestimetrové. Sloužily ve smíchovském Staropramenu, zrál v nich ležák. Jsou to industriální nádoby zvenku rezaté, ale zevnitř mají nádherné barvy, protože kvůli pivu byl uvnitř smalt nebo barevný nátěr.
Začal jsem je vyřezávat a z těch vyřezaných kousků skládám koberce. Některé kousky skládám a pak obtiskuju. Dělám takové rezotisky na papír nebo textilie. Následně je znovu složím dohromady a vznikají další sochy. Jsem uprostřed nekončícího procesu. Moje výstava je, jak se říká, „work in progress“. Pořád se vyvíjí.
Záměrně jim dodáváte patinu rzi?
Nejdřív jsem nádoby zbavoval nátěrů, aby byly rezavé. Ještě totiž ve mně byla „evropská“ touha po materiálu. Pak jsem si ale uvědomil, že je to hrozná blbost. Ta barva, co je na cisterně, různě poškrábaná a pošramocená, a štítky na ní jsou její historie, všechno, co zažila.
Thámova tovární hala dokresluje industriální atmosféru výstavy. Jak jste výstavu koncipoval?
Fabrika vypadá jako industriální katedrála s třemi loděmi - v jedné je síň koberců seskládaných z cisteren, v níž si připadáte jako někde v Persii, v druhé boční lodi je míčovna, kde je rozehraná hra z obrovských koulí, a v největší, prostřední jsou cisterny. Sochy tu vypadají, jako by továrna byla pro ně postavená. Ale mohou být vystavené jak ve městě, tak v krajině, protože spojují industrii s přírodou.
Kde hledáte pro vyřezávané vzory inspiraci?
Nechávám se inspirovat věcmi kolem sebe - záclonami, svetry, kapesníky nebo tapetami - a z toho vznikají vzory, které aplikuju na cisternu s tím, že jak se cisterna různě kulatí třeba v čelech, dochází k deformacím a vznikají úžasné věci, které předem neznám a které jsou hrozně vzrušující. Vzor, který používám, se tam najednou začne měnit a já to sleduju…
Nic nevymýšlím, jenom to odkrývám jako archeolog, který vyhrabává z písku něco, co tam bylo skryto před tisíci lety. Vlastně nalézám to, co tam patří. Na konci bude určitě nějaké zajímavé rozuzlení.
Proč právě Rezavé květy?
Tenkrát jsem do Vermontu přijel na jaře, ale protože je to horská oblast, bylo tam půl metru sněhu. A navíc mě ubytovali v domečku, který měl ve znaku sněhovou vločku. Těmi květy jsem tehdy přivolával jaro. Během pár dnů sníh roztál.
Jak se liší práce se železem a dřevem?
To je něco úplně jiného, i když to má hodně společného. Železo je mnohem snadnější, u něho je možné cokoli. Když něco zkazíte, můžete to předělat. Znovu svařit a znovu rozřezat. Dřevo je skvělé, ale je hrozně tvrdohlavé.
Když jsme u té tvrdohlavosti, má dodnes na vaši tvorbu vliv členství v umělecké skupině Tvrdohlaví?
Měla na mě obrovský vliv. Ale jsem rád, že už není. Dnes se cítím svobodněji…