Článek
Společným jmenovatelem Slunečních králů, kterou hostí historická budova Národního muzea na Václavském náměstí, je archeologická lokalita Abúsír, kde egyptologové z Filozofické fakulty UK působí už přes 60 let.
Za tu dobu oblast, jejíž dominantou jsou právě pyramidy slunečních králů 5. dynastie, vydala řadu pozoruhodných nálezů – od majestátních soch faraonů po papyrové archivy přibližující každodenní rutinu ve staroegyptských chrámech. A lví podíl na abúsírských objevech mají právě naši archeologové.
Návštěvníci výstavy se mohou těšit na tři stovky rozličných předmětů od těch nejdrobnějších, jako jsou ochranné amulety umísťované na mumii, až po ty obří, jako je dřík či hlavice sloupu ze zádušního chrámu.
Nálezy českých egyptologů
Ta největší lákadla výstavy – jako je bazaltová socha krále Raneferefa či soubor soch z hrobky princezny Šeretnebtej nebo kněze Nefera – dorazila z muzeí a skladů v Káhiře, reliéfy ze zádušních chrámů zase z egyptského muzea v Berlíně. Předměty ze svých sbírek poskytla i další německá muzea, např. v Hannoveru či Heidelbergu. Právě Egypt si své artefakty žárlivě střeží a schopnost dostat předměty do Prahy ukazuje nejen na renomé českých egyptologů, ale i na jejich vynikající kontakty přímo na místě.
Sluneční králové se pyšní i nálezy našich archeologů, jako jsou například čtyři kanopy na vnitřnosti kněze Iufay, jehož nevykradenou pohřební komoru egyptologové objevili v roce 1996. Našince jistě také příjemně překvapí zjištění, že řada vystavených předmětů pochází z Česka, převážně z pražského Náprstkova muzea, ale i třeba z hradu Buchlov – za tamní kamennou sošku služebníka, tzv. vešebta, patřící veleknězi z dob faraona Ramesse II., by se nemuselo stydět jakékoli světové muzeum.
Na druhou stranu je třeba si přiznat, že takových unikátních kousků je jen hrstka a že na výstavě hrají prim právě zápůjčky ze zahraničí. Proto zamrzí, že kvůli pandemii koronaviru neposkytlo předměty ze svých sbírek newyorské Metropolitní muzeum či Brooklynské muzeum nebo Britské muzeum v Londýně. Bez nich výstava poněkud ztratila na lesku.
Medvědi v chrámu
I tak je ale co obdivovat. Nicméně ten, kdo čeká hrůzostrašné mumie nebo poklady jako z hrobky Tutanchamona, bude zklamaný. Nic takového pražská výstava nenabízí, zlata tu je, co by se za nehet vešlo, a lidské ostatky leda na fotografiích. Naopak zainteresovaný laik, který se chce něco dozvědět o nejznámější a nejpopulárnější starověké civilizaci, tu stráví velmi příjemné dvě hodiny. Návštěva bude i ideální pro školní výpravy, zvlášť když si domluví odborný výklad některého z egyptologů.
Výstava není zvlášť rozsáhlá, jde v podstatě o tři velké místnosti. Té úvodní vévodí ne příliš egyptská socha muže z Abúsíru a návštěvník se zde seznámí se životem králů a královen, princů a princezen, úředníků i kněží.
Druhý sál se věnuje abúsírským zádušním chrámům, uvnitř průchozí makety části chrámu jsou k vidění unikátní reliéfy, pozoruhodný je například ten s medvědy, které by ve starověkém Egyptě čekal málokdo. Podařený je také model pyramidového komplexu krále Sahurea, který jen dokresluje, kolik úsilí museli Egypťané vynaložit na tyto monumentální stavby.
Jednoznačně nejzajímavější je třetí sál ukazující Abúsír v proměnách staletí, tedy od časů úsvitu egyptské civilizace před pěti tisíci lety až po éru královny Kleopatry. Takové měděné obětní nádoby by svými tvary mohly inspirovat designéry i dnes a fajánsový náhrdelník napodobující lněné tobolky by parádu udělal i v roce 2020.
Výstavu kromě toho obohacují četné videoprojekce, videomapping či interaktivní prohlídky staroegyptských hrobek. Návštěvníci mohou zhlédnout i krátký film Dcera faraona natočený v 80. letech Československou televizí, ve kterém se herec Jiří Bartoška v roli reportéra vydá do hrobky princezny Chekeretnebtej, aby ji vyzpovídal. Její hrobku československá expedice odkryla v roce 1976.
K vidění je i krátký film s počítačově oživlou sochou princezny Šeretnebtej, vytvořený pro potřeby letošní výstavy, který ale působí poněkud škrobeně. Zlé jazyky by jistě řekly, že to jen potvrzuje, že všechny dobré filmy byly už dávno natočeny.
Velmi povedený je i obrazový průvodce k výstavě, který lze zakoupit na místě. Publikace kromě snímků těch nejvýznamnějších exponátů obsahuje i fotografie z vykopávek, mapy i kresby a přibližuje práci našich egyptologů. Bohužel na výtisk souhrnného katalogu se ještě čeká.
Lidem, kteří měli možnost vidět staroegyptskou sbírku v Berlíně, Londýně nebo pařížském Louvru, může výstava v Praze připadat poněkud fádní. Možná je na vině velká publicita, která vzbudila značná očekávání. V zimě ale ještě nikdo nečekal, nakolik se vším zamíchá pandemie. Je jistě třeba ocenit, že německá muzea nabídla své další exponáty, ale výpadek artefaktů z Metropolitního muzea či Britského muzea tím pochopitelně vyrovnat nikdy nemohla.
Méně je někdy více
Nelze se však ubránit dojmu, že i samo Národní muzeum se poněkud nepochopitelně střelilo do nohy. Ty největší taháky výstavy, tedy bazaltová socha krále Raneferefa a soubory soch z hrobky princezny Šeretnebtej a kněze Nefera, člověk málem přehlédne. Místo aby byly tyto sochy středobodem výstavy a okamžitě na sebe upoutaly pozornost, musí je návštěvník cíleně hledat. Sochy jsou umístěny mimo hlavní sály, doslova zastrčené v nezáživných bílých vitrínách bez zvláštního nasvícení. V nadsázce by se dalo říct, že je spíš umění sochy takto zazdít.
Dost možná to souvisí i s tím, že k vidění je spousta předmětů (proto nepřekvapí, že po otevření výstavy nejméně u dvou vystavovaných předmětů chyběl popis). Ne nadarmo se říká, že méně je někdy více. Veřejnosti nádobky a keramika z pohřební výbavy toho tolik neřeknou, a když chybějí zlaté poklady, je třeba to něčím nahradit.
Logicky se nabízejí příběhy, o které v egyptologii není nouze, ale na Slunečních králích se na ně až na pár výjimek zapomnělo a v popiscích si návštěvník akorát přečte, z jaké doby předmět je, kde byl nalezen a z jakého muzea pochází. Přitom otázek se nabízí spousta: Kde se vzal medvěd v Egyptě? Proč muž z Abúsíru vypadá tak neegyptsky? Co je napsáno na Iufaových kanopách? Proč se Egypťané při výrobě šperků inspirovali zrovna lněnými semínky? A jak se ocitla soška služebníka na Buchlově?
Právě takové příběhy by z výstavy udělaly nezapomenutelný zážitek. Sluneční králové jistě stojí za vidění, ale jedinečnou příležitost zapsat se do podvědomí národa takovým způsobem, aby o výstavě rodiče vyprávěli ještě svým dětem, bohužel promarnili.
Může se vám hodit na Firmy.cz: