Cesta jako žádná ze sta, kterou podnikli obyčejní kluci z Plas

Tomáš: Určitě chvíle, kdy jsme předávali knihu panu Zikmundovi. Byli jsme nervózní, co jí řekne, a ještě nás ve Zlíně donutili, abychom mu do ní vepsali věnování. Chápete? My, kteří jsme si nechávali podepisovat knížky od něj, máme najednou podepsat tu naši jemu!

Je to neuvěřitelný člověk, mluví, jako kdyby mu bylo padesát, a ne sto, a když jsme mu ukázali náš technický deník, jen do něj mrknul a řekl: „Prima, kluci, ale máte tam tři hrubky.“

Lukáš: Úžasné ovšem bylo, když jsme se hned druhý den ráno dozvěděli, že knížku hned přečetl, velice se mu líbí a chce s námi dál spolupracovat a blíž nás osobně poznat.

A vedle toho nás samozřejmě moc příjemně překvapilo, že se Finále Plzeň rozhodlo zahájit filmem festival. Dosud jsme ho považovali jen za příjemný bonus z cesty.

Lukáš: Známe se od dětství, naši rodiče jsou přátelé. Hráli jsme spolu fotbal, chodili do hospod a na diskotéky, a pak Tomáš odjel studovat do Vancouveru. Tehdy v sedmnácti jsem na to koukal jako blázen. Ale asi o dva roky později přišla i moje chvíle, odhodlal jsem se letět do Jihoafrické republiky. Tam mě cestování chytlo a to je láska na celý život. Když jsem pak poprvé objevil jihovýchodní Asii, už jsem jen hledal cestu, jak tam žít. Což se mi povedlo. Cestovali jsme tam i s Tomášem, dohromady jsem tam s pauzami strávil asi pět let. A pořád jsme něco vymýšleli, až se z toho stal zárodek tohoto projektu.

Tomáš: Nejdřív jsme nevěděli, co z toho bude, ale tu první myšlenku jsme rozvíjeli, až jsme najednou stáli v kanceláři dnešního plzeňského primátora a přednesli mu ji. Předtím jsme byli z mnoha kanceláří vyhozeni, ale když nás odněkud vyhodili dveřmi, vlezli jsme tam oknem: chuť to dokázat byla silnější než to, že nám říkali, že to nejde. Všechno jde. Nakonec nám pan Zikmund podepsal dobrozdání: Ano, kluci, má to smysl, jeďte, šťastně a ve zdraví se vraťte, přivezte fotky, uspořádejte v roce 2019 výstavu. No a rozjelo se to. Zrodil se námět na film, a až když jsme byli už dávno na cestě, přišla i nabídka od Albatrosu na knihu.

Tomáš: To si pište! Myslím, že před pěti lety by to vůbec nešlo a za pět let také ne – klíčovou roli sehrály blížící se 100. narozeniny Miroslava Zikmunda. Ale když nemáte jméno, stejně moc peněz neseženete. Takže jsme se pekelně zadlužili. Dali jsme do toho všechno, co jsme měli, a když jsme byli zhruba v půli cesty a pořád se nikdo neměl ke sponzorství, tak jsme si půjčili, protože jsme to chtěli dotáhnout do konce. Film pak podpořil náš producent Jaroslav Bláha, ve finále pomohlo město Plzeň, ale stejně šlo zhruba 70 % z naší kapsy.

Tomáš: Dali jsme si za úkol obnovit ty dávné fotografie. Ve spolupráci s archivem, klubem Hanzelky a Zikmunda a s Mu zeem jihovýchodní Moravy jsme vybrali ty nejznámější a pak jsme je na stejných místech, se stejnou kompozicí s odstupem šedesáti let vyfotili znovu.

Ujeli jsme 130 000 kilometrů, navštívili 32 zemí na dvou kontinentech, cesta trvala 262 dnů a spali jsme ve 134 hotelech. Každý den byl nový začátek, všechno jelo ve strašném tempu, abychom stihli termín výstavy.

Tomáš: Protože jsme byli závislí na penězích, dohodli jsme se, že nás navštíví jen na těch divácky nejatraktivnějších místech: Nepál, Indie, Sumatra, Kamčatka a Sibiř. Chtěli jsme divákům ukázat kontrasty euroasijského kontinentu: džungli, tropy, moře, drsné zasněžené hory, poušť. A musím říct, že režisérka Viktorie Lörinczová je nesmírně silná a zároveň ohromně křehká žena. Váží asi 45 kilo a přitom zvládla všechny ty náročné podmínky a zadarmo, jen z nadšení, za námi létala přes půl světa.

Lukáš: Myslím, že to záleží na tom, jak se vyvíjí, co prožívá. Ani my jsme to o sobě nevěděli vždycky. Trošku nás popohnali rodiče, protože nám zaplatili první letenky. A pak už to bylo. Vždyť i ten hloupej Honza musel do světa, aby ho poznal, něčemu se naučil a pak se s pokorou vrátil domů. A to jsme chtěli i my.

Lukáš: Do posledního deníku jsme si napsali, že nikdy nebyla chvíle, kdy bychom si řekli tak dost, jedeme zpátky. Jednou jsme byli v Indonésii tři dny úplně bez peněz, bez ubytování, spali jsme pod autem v prachu, bez jídla a vody. Řekli jsme si, že to byly jen tři dny a to se dá vydržet. A na druhou stranu, když zvládnete tohle, už vás nezastaví nic.

Tomáš: Teď už to není jen projekt nás dvou. Na výstavu jsme měli sponzora, který nám umožnil vytisknout 200 fotografií, díky nimž mohli lidé srovnat ty staré záběry s našimi ve velkém formátu. Výstava bude ve Zlíně, jednáme i s Prahou. I pan Zikmund s naším projektem dál pracuje, nabídl nám spolupráci – a to se neodmítá.

Lukáš: Pořádáme přednášky, kterým říkáme cestovatelská show, jezdíme do škol, materiálu jsme přivezli ještě na několik let.

Tomáš: Určitě potáhne, ale teď nás tohle baví. Za těch 262 dnů jsme toho prožili tolik, že jsme pro jedny zážitky zapomněli jiné, takže my sami, když listujeme knihou, se do nich vracíme. U filmu jsme diváky vlastního příběhu, a to nás teď bude provázet celý rok. Moc se na to těšíme, protože s každou otázkou studenta nebo novináře se vracíme zpátky.

Lukáš: Navíc jsme se naučili spoustu věcí, které bychom jinak nedělali a ani by nás to nenapadlo. Tomáš nikdy nefotil a když se teď dívám na jeho fotky, žasnu nad kompozicí, nad portréty. Naučili jsme se natáčet s dronem, naučili jsme se psát. Mojí profesí je gastronomie, Tomáš je inženýr, svět psaní a filmu je pro nás úplně nový. Učili nás stát před kamerou, učili nás na ni mluvit. Kvůli knize jsme se učili i trochu jiný jazyk, než jakým běžně mluvíme. A přitom se nikdy nechceme vzdát sami sebe – jsme prostě burani z Plas a máme rádi pivo.