Článek
Vieweghovi bývá vyčítáno, že šije knihy horkou jehlou. V případě svého prvního „jenom“ scénáře nejspíš pokořil vlastní rekord: nedovedu si představit, že by ho psal více než dva dny. Jeden den mohl věnovat zápletce, pro niž zvolil dva páry přátel, které nudí dvacet let trvající manželský sex. Vypraví se tedy na ostrov Karibiku, kde si ho začnou pestřit výměnou partnerů, a po návratu v tom pokračují.
Aby mohl k těmto dvěma větám přidat také nějaký děj, musel je do toho Karibiku dostat. Šlo to ale překvapivě dobře: zvolil jako hlavní mužské postavy elektrikáře Ondru a Vítka, a nabídl jim práci na hurikánem poničeném ostrově. Zbývaly manželky: stačí výhra v loterii a už se jede za prací i na dovolenou zároveň.
Druhý den mohly zabrat dialogy, jichž je ve filmu poskrovnu, ale některé jsou vtipné. Autor patrně čerpal z vlastních zkušeností muže stiženého padesátkou a potížemi s ní spojenými, jako jsou hlásící se prostata, dospívající děti a stereotypy manželského života.
Co a kdy obě sousedské rodiny spojilo tak silně, že i po dvaceti letech tráví nejen společné vánoce, ale i běžné večeře? Proč se až po tolika letech ukáže, že se chlapům líbí „ty druhé“ manželky a naopak? Jaká náhoda způsobila, že dva synové jedněch chodí s dvěma dcerami druhých, když spolu evidentně vyrůstali od plínek? Co čtveřici na sexu s někým, kdo je letitý důvěrný kamarád(ka) baví o tolik víc než s partnerem vlastním? Proč je jedna část čtyřúhelníku nábožensky založená, když podlehne skoro stejně snadno jako ostatní? A proč je jako symbol přátelství a lásky použit ten nejbanálnější – plot?
Na tyto a mnoho dalších otázek zajisté existují odpovědi, škoda, že autoři je divákům zatajili. Soustředili se především na záběry mužských (Jiří Langmajer a Hynek Čermák) zadků, případně ve větru povlávajícího penisu a ženských (Viktorie Čermáková a Marika Procházková) vnad. Dále na naznačení různých milostných praktik a procházení a pobíhání po ostrově Salt Cay – za východu i západu slunce. Poslední dvě činnosti lze ovšem omluvit tím, že při tak chatrném scénáři nebylo čím těch 75 minut, potřebných k uvedení do kin, zaplnit.
Ostrov je navíc prakticky neobydlený, nejsou tam skoro žádné stromy zato spousta rozbitých drátů, a celkově to působí spíše jako dovolená u Baltu než v Karibiku. Za což nemůže Hřebejk ani kameraman Martin Šácha. Ostatně, pokud jde o Hřebejkovu práci, prostě jen přijal špatný scénář a natočil ho.
Které publikum to ocení?
Nehodlám se zamýšlet nad (ne)mravností počínání čtveřice ani nad tím, že ho nakonec jak rodiče (Luděk Munzar a Jana Gýrová), tak i děti (Valérie Šámalová, Jenovéfa Boková, Václav Marhold a Gregor Bauer) pochopí a přijmou. Koneckonců tvůrci se hlásí k tomu, že vytvořili (jemně) nemravnou komedii.
Spíše jsem zvědavá, které publikum ji ocení. Dospívající mládež? O té sám Viewegh ústy jedné teenagerovské postavy správně říká: „Je mi špatně z toho, když si představím, že to moje máma dělá s tvým tátou.“ A ústy druhé dodává: „Z toho si nic nedělej, mně bylo na blití i z představy, že to naši dělají spolu. Tak si to prostě nepředstavuj.“ Jenže jak si nepředstavovat, když se to na plátně ukazuje?
Spíše je tedy film určen těm, kdo znuděni partnerským soužitím hledají návod, jak si ho zpestřit. Jenže ti zase do kina moc nechodí. Inu, uvidíme a uvidí i návštěvníci filmové přehlídky v Torontu, kde se Svatá čtveřice už brzy představí. Že se dostala na tento prestižní festival, je mi sice velkou záhadou, ale proti gustu...