Střihač a člen ČFTA Jan Mattlach: Přál bych si, aby kina přežila

Každý, jak uměl. Je ale obdivuhodné, kolik filmů za poslední dva roky vzniklo. Pandemie a její důsledky v podobě onemocnění, karantén a testování komplikovala výrobu filmů v čase i ve velkém nárůstu nákladů. Kvalitu scénářů a imaginaci tvůrců ale předpokládám neovlivnila. S čím ale nyní filmaři zápolí, je distribuce filmů.

Posunuté premiéry z časů, kdy bylo vše zavřeno, stojí ve frontě na kina. Zmařené náklady na reklamu v původním plánovaném čase, kde vzít další peníze na novou reklamu? Diváci se během pandemie naučili sledovat filmy na jiných – internetových platformách – doma. Cestu zpět do kina si hledají pomalu.

Věříme v pozitivní vývoj pandemie, a tak připravujeme slavnostní večer, který bude probíhat tradičně, ale stále ruku v ruce s aktuálními protiepidemickými opatřeními. Doufáme, že bude náš optimismus odměněn plným sálem Dvořákovy síně Rudolfina.

Krátký film je formát, který to má složitější s exploatací. V kině mají šanci většinou jen jako součást povídkového filmu nebo na festivalech. Nové internetové platformy jim otvírají dveře k divákovi. To je jistě motivace. Je to také jedna z možností pro začínající filmaře.

Animovaný film má velmi dlouhou dobu výroby. Tvůrci Myši patři do nebe deklarují 290 natáčecích dnů a deset let připrav. Průměrný český hraný film se natáčí 30. Na další kvalitní celovečerní animované filmy, jako jsou zmiňované Myši patři do nebe nebo Moje slunce Mad, si tak budeme muset asi možná počkat.

Je to, dle mého soudu, logická reakce na rozvoj internetových platforem i u nás a pomalu rostoucí kvalitu jejich obsahu. Boj o diváka, tedy předplatitele, bude snad motivací k výrobě zajímavých projektů. Řekl bych, že úspěšné budou ty kanály, které správně namíchají koktejl zábavy a kvality.

Rád bych, aby lidé našli cestu k filmu v jakékoli formě, která jim vyhovuje. Velké plátno nebo malá obrazovka, to není tak důležité. Na čem mi opravdu záleží, je skvělý příběh a prožité emoce. Každý by měl mít přistup k dobrým filmům.

Nicméně cítím, že lidé potřebují opustit bezpečí domovů, bublinu svých životů a jít tam, kde se mohou ve společnosti ostatních společně smát, plakat nebo se bát, což je alespoň na chvíli bude spojovat. Přál bych si, aby kina přežila a společný zážitek zůstal relevantní v naší kultuře.

Všude, kde umělecká díla porovnáváte v „soutěži“, porovnáváte tak trochu jablka s pomeranči bez ohledu na velikost zobrazovače. Už jenom v žánru porovnáváte komedii s tragédií. Možná by bylo přesnější hodnotit televizní tvorbu odděleně.

Zvlášť seriály, zvlášť minisérie, zvlášť herecké výkony atd. Jsme malá kinematografie a malý televizní a internetový trh. Navíc se v zásadě filmy, stejně tak jako autorské a herecké výkony, dělí jen na výborné, průměrné a špatné. Český lev chce upozorňovat na ty první.

A to je dobře, že zasahují. Je-li to generace jako jednotka podobná generaci šedesátých let, to nevím, ale Eliška Kovářiková a Adam Struhal, jejich film Příběh hrůzostrašné Eliz, Anna Podskalská a její Rudé boty, Diana Cam Van Nguyen a její Milý tati nebo Adéla Komrzý a její dokument Jednotka intenzivního života jistě za pozornost stojí. No, vidíte jich v jednom roce dost a Česká filmová a televizní akademie má myslím povinnost na ně upozornit.