Článek
V prezídiu jste rok, přišel jste tedy do doby, kdy se vše začalo měnit, Českého lva převzala od Petra Vachlera akademie – jak jste se cítil?
Musím se přiznat, že ne příliš dobře. Na jednu stranu mě potěšilo, že jsem dostal důvěru usednout mezi tak zajímavé a ve svém oboru výjimečné lidi, na druhou stranu jsem se velmi rychle dozvěděl, že Akademie ve své staré podobě zřejmě končí. Bylo to tak trochu, jako bych nafasoval hrobnickou lopatu. Naštěstí jsem ji brzy vyměnil za porodnické kleště.
Dobrý dramaturg je jako dobrý farář. Musí vás kárat a napravovat a vy mu to s láskou odpouštíte a řídíte se jeho radami
Vy sám jste vyhrál dvakrát cenu Sazky za nerealizovaný scénář a Českého lva za scénář filmu Ve stínu. Měla tato ocenění ještě jiný význam než radost na jeden večer?
Nepochybně. Když opominu materiální potěšení, jaká plynula z cen Sazky, ty první dva úspěchy nakopírovaly mé číslo do telefonů, kam by se jinak asi nikdy nedostalo.
Než jste se stal členem prezídia, byl jste hlasujícím členem – patřil jste k těm poctivým, nebo pro vás bylo obtížné celou tvorbu vidět?
Snažil jsem se. A snažím se teď ještě víc. Novinkou je možnost sledovat filmy na streamu, takže každý akademik může vidět všechno hezky doma. To je, myslím, báječný posun a patří velké díky všem kolem ředitelky Terezy Rychnovské, kteří na novém systému a chodu Akademie pracují. Samotná možnost hlasovat po internetu raketově zvýšila zájem akademiků, z čehož máme všichni velkou radost, a čistě matematicky by to mohlo znamenat větší objektivitu výsledků.
Marek Epstein na předání filmových cen Český lev 2013.
Jak se člověku, který je sám tvůrce, posuzuje a „známkuje“ práce kolegů?
Velmi obtížně a jistě nespravedlivě. K posuzování mám jen svoji zkušenost a emoce.
Je pro scenáristu těžké hodnotit práci režiséra a dalších?
Bude to znít asi nudně a otřepaně, ale opravdu se snažím hodnotit film tak, jako bych autory neznal. Nakolik je to ale možné, je asi otázka spíš pro psychiatra.
Co považujete za největší přínos změn v letošním ročníku?
Předně je třeba říct, že celá transformace Akademie proběhla proto, aby se stala pružnějším a průhlednějším nástrojem akademiků. Tenhle obrozenecký proces zakončí jarní valná hromada, na které bude zvoleno nové prezidium a další nezbytné orgány. V tuhle chvíli věříme, že se podaří uskutečnit slavnostní večer, který by měl být méně estrádou a více svátkem filmařů a milovníků filmu.
Cítíte na sobě známé rčení, že když se film podaří, sklízí úspěch hlavně režisér, a když ne, je to proto, že byl špatný scénář?
Respektuju fakt, že vypravěčem filmu je režisér a smetanu, když už se nějaká udělá, má právo slízat on. S dovolením bych také použil rčení: Co je dobré pro moji ženu, je dobré i pro mě.
Některé scénáře píšete z vlastní potřeby, jindy pracujete na zakázku. Vyhovuje vám z toho něco víc?
Je mi vlastně jedno, na jaký popud scénář vzniká. Potřebuju ale něco jiného. Musím znát klíč k příběhu, který chci psát. Nějaký úlomek pravdy, který mi bude důvěrně známý. Když ho nemám, nedokážu ho napsat zadarmo ani za peníze.
Je pro vás psaní víc radost, nebo obživa?
Zatím obojí. Ale je to tak ohromný luxus, až mám strach, že jedno z toho brzy skončí.
Už delší dobu se mluví a píše o krizi scenáristiky a českého filmu vůbec, což je dokládáno zejména dramaticky klesající návštěvností. Co si o tom myslíte?
Že jsem vinen.
Kritika směřuje často také k absenci dobré dramaturgie – jaké máte vy sám s dramaturgií zkušenosti, pomáhá vám?
Já si myslím, že dobrý dramaturg je jako dobrý farář. Musí vás kárat a napravovat a vy mu to s láskou odpouštíte a řídíte se jeho radami. Je třeba si ho ale najít. Já takového mám a doufám, že ho neomrzím.
Devalvace českého filmu přišla podle mě ze dvou důvodů, které si paradoxně protiřečí. Jednak zaplavením kin neúnosným množstvím filmů a technologická dostupnost film natočit a na straně druhé devastující množství kompromisů, jaké filmaři musejí udělat z nedostatku financí a času na tvorbu. V obou případech vzniká něco, co jen těžko obstojí v konkurenci se zahraničním velkofilmem.
S jakými pocity pracujete na adaptaci Hrabalova Krasosmutnění? Je těžké se oprostit od přílišné úcty k autorovi a vložit do textu vlastní pohled a filmový přístup k předloze?
Snažím se myslet na to, že je-li nějaké místo, kde se jednou všichni sejdeme, tak aby si mě tam pan Hrabal nenašel a nedal mi pár facek.
Zároveň nemůžu převyprávět knihu bez toho, aby to bavilo mě samotného. Od Postřižin i Slavností sněženek uteklo hodně vody. Divák i jeho vnímání se radikálně změnilo. Brilantnost Menzelových filmů dnes vnímáme i s jistou archivní chutí nostalgie, která se u nových filmů neodpouští. Najít cestu bylo a bude velké a nebezpečné dobrodružství. Myslím si ale, že pan Hrabal byl člověk s velkým a velkorysým srdcem.
Bylo obtížné přesvědčit producenty, aby se do Hrabala pustili?
Bylo nutné napsat první verzi.
Jiří Vejdělek, který točil vaše scénáře Romingu a Václava, je v posledních letech známý spíše jako režisér nenáročných komedií – jak si rozumíte v pohledu na Hrabala?
Je to látka, která je nám oběma blízká a máme před ní pokoru a respekt. Myslím si, že Jirka má smysl pro obrazovou poetiku i humor, Václav jde možná tímto směrem víc než Roming, a věřím, že když mu příliš nepokazím scénář, že by mohl vzniknout film, na který nepůjdou jen pamětníci, ale i mladí, pro které Hrabal ve své době psal a stal se i do jisté míry symbolem Nové vlny. Hrabal je dnes už klasik a dar klasiků je, že prorůstají generacemi i dobou.
Máte na letošní České lvy favority?
Myslím, že výsledky nominací na favorita celkem jasně ukázaly…