Režisérka Mira Fornay: Některé ženy jsou násilnější než muži

Akademiky zaujal její film o formách domácího násilí Žáby bez jazyka. V něčem připomíná počítačovou hru, ovšem vychází z obecné reality, z poškozených rodin zasažených agresí, kterou se nedaří zastavit.

Tohle není můj citát. Pochází z časopisu Aspekt, který se věnoval domácímu násilí. Já jsem na něj v jednom rozhovoru odkazovala. V rodině k mnohým věcem dochází jaksi za zavřenými dveřmi, utajeně. Patří k nim i násilí, protože tam agresivita nemá žádnou vnější kontrolu. Děje se skrytě, mezi těmi, co se mají rádi, anebo si to alespoň myslí. Pro mne nejhorší z domácího násilí je to psychické a manipulativní, protože se obtížněji definuje a těžko se proti němu vymezuje.

Záměr ne. Když to vezmu hodně ze široka, můj film se netýká přímo domácího násilí, ale spíš je o programech, které k němu v rodinách vedou. Pozoruje modely, které posléze k násilí vyústí. Přirovnání k počítačové hře Žab bez jazyka pak zvolil distributor v rámci zjednodušení.

Pracuji totiž hodně s momentem návratu. Když se hlavnímu hrdinovi – hráči nedaří životní situace řešit, muže se vrátit v čase, před situaci, kterou podle něho nezvládl. V tom opravdu může můj film počítačovou hru připomínat. Ovšem při psaní scénáře jsem vycházela z reality, ze svého výzkumu ve skupině, kde se pracovalo s agresivitou, a z mých návštěv ve věznici.

Dva a půl roku. Chodila jsem do smíšené skupiny v Praze 2, kde se pracovalo na zvládání agresivity. Byli v ní muži i ženy. Párkrát jsem navštívila věznici v Kladně. Opakovaně jsem během schůzek slyšela od klientů či vězňů věty typu: „co by se stalo, kdybych se mohl/a vrátit v čase do určitého momentu“. Z toho, co jsem tam zachytila, posléze vznikl můj scénář, no není to nikoho konkrétní příběh.

Z toho, co jsem viděla, slyšela, mi vyplynulo, že násilí je násilí. Má mnoho forem, rovin, ale nevěřím, že by existovaly kategorie: ženská a mužská. Samozřejmě muži oproti většině žen využijí v konfliktu větší síly, protože ji prostě většinou mají.

Navíc naše společnost je výrazně maskulinní a preferuje stále v mnoha rovinách muže, může se tedy na první pohled zdát, že ženy jsou jenom oběti, jenže to tak vždy není. Ve skupinách jsem zažila i ženy, které byly násilnější než muži.

To ani ne. Pojem „ustoupit“ v domácím násilí neexistuje. Existuje spíš strach a stáhnutí se z bojového pole. Vždy spíš záleží na tom, jak je pachatel agresivní a jak je oběť submisivní. To, jakého jsou pohlaví, je jenom jedna z důležitých vrstev problému domácího násilí. Z mého pohledu, z pohledu pozorovatele, jsou svým způsobem nemocní oba, tedy agresor i oběť.

Ale nejsem odborník. Takhle vše hodnotím na základě pozorování, které se snažím co nejobjektivněji předat ve filmu divákovi. Cítím také, že vždy zásadně záleží na výchově dotyčné nebo dotyčného. Co vidí v rodině, jak se k němu v té rodině druzí chovají, předávají dál. Proto tedy rovněž ženy mají sklony k násilí, jejich terčem může být psychicky či fyzicky slabší partner/ka, ale hlavně děti.

Jestli mě překvapily? Když mi začaly chodit první gratulace ke dvěma nominacím, myslela jsem si, že je získali herci, Jarda Plesl a Regina Rázlová. Jednak jsou Češi, zadruhé hráli skvěle. A stále je mi vlastně líto, že se do výběru mezi nejlepší herce a herečky za rok 2020 nedostali.

V momentě, kdy jsem zjistila, že ty dvě nominace jsou za nejlepší film a režii, jsem se samozřejmě moc zaradovala. A jestli to vidím na vítězství? To nevím. Už ty nominace beru jako úspěch. A raduji se z každého ocenění, co film dostane. Zároveň nejsem už moc soutěživý typ, nechám to osudu. Je to míň stresující. (smích).

Viděla jsem Havla od Slávka Horáka. Jsme dokonce spolužáci z FAMU z jednoho ročníku. No a těším se na to, že si snad brzo najdu čas i na ostatní filmy.