Oskar Hes jako Josef Mašín: Role se mě nemohou držet roky

Není obvyklé letět první třídou uvést film na festival do Ameriky. Vám se to s Bratry povedlo. Jak jste si to užil?

Pro mě to bylo výjimečné a zajímavé jako pro pozorovatele. Běžný člověk, jako jsem já nebo vy, si tak drahou letenku prostě nekoupí. A tak mě bavilo i pozorovat lidi, co tam seděli. Byl to příjemný bizár.

Ke každému jídlu dostanete víno, které mu odpovídá, takže k hovězímu steaku červené, k salátu bílé. Toho jsem ale v letadle nevyužil. Let do New Yorku jsem prospal, to byl ten největší komfort - pořádně si sklopit v letadle sedačku.

Připadal jste si jako hvězda?

Nevím, co to přesně obnáší. (usmívá se) Ale když mi produkce sehnala řidiče, který vozí Scarlett Johanssonovou a Bradleyho Coopera a v obrovském černém cadillaku jsem jel po Manhattanu, připadal jsem si minimálně důležitě. Ten francouzsko-americký řidič Phillip mi vyprávěl, kam chodí s Cooperem na kafe, a já ho měl v tu chvíli jen pro sebe, takže jsem se celou cestu usmíval.

Koho jste tam potkal?

Aleka Baldwina, ale protože byla zrovna stávka v Hollywoodu, mnoho herců nepřijelo. Nás z Evropy se to však netýkalo. Něco jsem prohodil s pár producenty, ale moc jsem nevěděl, co říkat, pro mě to byla jedna velká španělská vesnice.

Kromě role Josefa Mašína máte za sebou další dvě série Krále Šumavy. Je rozdíl hrát smyšlené a reálné postavy?

Když hraju žijící postavy, má to tu výhodu, že se na ně mohu podívat, někdy i s nimi promluvit. Nakoukat, jak chodí i mluví, půjčit si jejich esenci a namíchat ji s tou svojí. A pak z toho vytvořit charakter.

Když hraju postavu, která nikdy neexistovala, je v tom větší svoboda, protože si mohu hrát se svou fantazií a nemusím se opírat o žádný vzor. Nevím, co je lepší. Je to zkrátka jiné.

S Josefem Mašínem jste se setkal osobně. Jak na vás zapůsobil?

Bylo to pro mě, jako potkat se s celebritou. Třeba s prezidentem Ameriky. Nebo naším prezidentem. Tak velká událost to pro mě byla. Myslím, že i pro Honzu Nedbala, který hraje Ctirada Mašína.

Potkali jsme se s ním před dvěma lety společně v Drážďanech, ještě s režisérem Tomášem Mašínem. Pro mě to byla velká čest. Potkat se s člověkem takové slávy, žijící legendou, to pro mě bylo úžasné. Je mu jedenadevadesát, ale je velmi vitální, plný života. Pořád se s ním můžete bavit jako s mladým člověkem. Rád diskutuje. Je pevný. Jde z něj silná energie a stále si stojí za svým. Stejný postoj a tvrdost má i po sedmdesáti letech. Jde z něj obrovský respekt.

Stejný názor má i v tom, že svých činů nelituje. On ani jeho bratr se například nikdy neomluvili pozůstalým.

To je pravda.

Co si o tom myslíte?

Oni na to koukají jinak. Nelitují svých činů a jsou přesvědčeni, že to dělali správně. Že bojovali proti zločinnému režimu a šli proti němu se zbraní v ruce.

Se zbraní v ruce šli získat peníze a zbraně. Jeden z mrtvých byl hluboce věřící pokladník, který vezl výplatu pro zaměstnance. Druhého svázali, omámili a pak podřízli. To má být odboj?

Ten čin se stal před sedmdesáti lety. Informovanost ve společnosti o tom, co se děje, byla malá. Mašínové pocházeli z rodiny generála Mašína, nejznámějšího odbojáře proti nacismu a člena legendární skupiny Tři králové.

Oni byli odmalička naučení, že za svobodu se musí bojovat i se zbraní v ruce. Byť to i stojí život. Každá válka má oběti. A ta studená v padesátých letech nebyla výjimkou. Byli to buď oni, nebo komunisti.

Strážmistři Kašík a Honzátko ani pokladník Rošický, oběti Mašínů, asi nebyli hybateli studené války.

Spousta lidí tehdy ale věřila, že třetí světová válka je na spadnutí, že sem jsou na cestě americké jednotky. Mašíni to vnímali tak, že kdokoli v té válce nosí uniformu, je nepřítel.

Můžeme se hodiny a hodiny dohadovat o tom, jestli jejich akce už byla za hranou, nebo ne. Jestli byla dobrá, nebo promyšlená. Oni nasekali spoustu chyb. Ale nebylo to vražedné komando, které prahlo po krvi. Situace se vždy vyvinula tak blbě, že byli nuceni ve stresu zareagovat. Za mě je těžké říct, zda to bylo správně, nebo špatně. Nežil jsem tam, nejsem ani voják, tak nemohu hodnotit.

Vrátit se podříznout svázaného a omámeného strážmistra je promyšlený čin, nikoli jednání ve stresu.

Ve stresu byli neustále. Strážník by je identifikoval a bylo by po všem. Žijeme v jiné době. Nebyli jsme u toho. Nemohu plnohodnotně hodnotit, zda podříznutí pana Honzátka bylo už za hranou, nebo to stále byl odboj. Těžko říct.

Spousta humanistů by asi řekla, že to byla vražda. Mnoho vojáků by zase řeklo, že postupovali tak, jak byli naučení. Ctirad Mašín prošel kurzem boje zblízka a zneškodnění protivníka. Jednal podle svého naučeného schématu. Snažím se nestavět ani na jednu stranu. Vlastně mi ty otázky, zda to byli vrazi, nebo hrdinové přijdou zavádějící a manipulativní. Načetl jsem si kvůli tomu spoustu věcí, ale ani to mě nepřesvědčilo, že bych musel mít černobílý názor.

Kurz boje zblízka a zneškodnění bojovníka může absolvovat i zabiják, nebo ne?

Ten ale nemá motivaci boje za svobodu. Mašíni nešli zabíjet, byli donuceni okolnostmi. Ta doba byla strašidelná, šílená, chabá na informace. Spousta lidí opravdu nevěděla, co se děje. Informací bylo málo a lidi nebyli zajedno. Každý žil ve strachu, co přijde. Opak dnešní doby.

Ale nikomu nechci svůj názor vnucovat. Nejsem historik, jsem herec. Látky se dotknu a jdu k další. Ráno si hraju na Mašína a večer ztvárním současnou postavu. Role se mě nemohou držet roky. Když si ty postavy herci berou takzvaně domů, může jim z toho začít hrabat.

Každá doba má svoje hrdiny, mění se to. Ale třeba Vladimír Brabec byl majorem Zemanem na celý život. Zvažoval jste tuto skutečnost, když jste kývl na tak výraznou postavu, jakou je Josef Mašín?

Ještě nikdo za mnou nepřišel a neřekl: ty hraješ Mašína, vraha, tak ti nedám roli. Jedna věc je film a pak jsem já jako herec, který má svou vlastní osobnost a kvality. Podle nich mě režiséři obsazují. Pokud by mě někdo neobsadil, protože jsem hrál Josefa Mašína, tak bych s ním ani pracovat nechtěl. To by totiž znamenalo, že mě neumí brát jako herce, jako Oskara, člověka.

A navíc, a doufám, že to nebude znít nafoukaně, si troufám říct, že v tom filmu nehrajeme s Honzou Nedbalem blbě. Jestli se mě ptáte na to, zda mi to poničilo kariéru nebo někam zavřelo dveře, tak s tím vším jsem do toho šel.

Kvůli roli jste dokonce výrazně zhubl. Jak to probíhalo?

Film o Mašínech se připravoval asi natřikrát. Vždy to něco překazilo, finance, covid. My s Honzou jsme v tom projektu byli asi pět let a několikrát se chystali na naše role. Když nás oslovili, začali jsme hned cvičit.

Honza byl tenkrát vyhublý a já potřeboval nabrat víc svalů, abychom se dostali do formy, ve které byli Mašínové. Jenže pak nám oznámili, že se film odkládá, a my rok pracovali zase na něčem jiném. To se ještě jednou zopakovalo.

Vyšlo to až napotřetí. Dostali jsme trenéra a výživovou poradkyni. Cvičili jsme a jedli osm až dvanáct jídel denně ve speciální dietě. Moc jsme nikam nechodili, byli jsme zavření doma.

Nepili jste ani alkohol?

Ne. Tři měsíce jsme úplně vysadili všechny vnější vlivy a věnovali se jen přípravě na film.

S Janem Nedbalem bydlíte, ale snad ne kvůli té roli?

Ne, jsme kámoši, tak jsme spolu začali bydlet už dřív. To soužití bylo dalším plusovým bodem k tomu, že jsme spolu hráli bráchy.

Chemie mezi námi fungovala i na place, slyšeli a reagovali jsme na sebe, a v některých situacích se i překvapovali. Moc jsme nehráli, jen jsme si přinesli, co jsme měli doma, a přidali do toho písmenka ze scénáře z 50. let.

Kolik kilo jste zhubl?

Nejdřív jsem nabral sedm nebo osm kilo svalů. Kdo cvičí, ví, jak je to náročné. Než sval začne růst, musí se potrhat svalové tkáně, což se stane díky tomu, že sval nadměrně a pravidelně zatěžujete. Je to takový minišok. Pak teprve začne srůstat a růst. A to bolí. Dlouhodobě.

Honza byl po natáčení filmu Zpráva, kde hrál utečence z Osvětimi a byl extrémně vyhublý. Neměl na sobě žádný tuk, vážil kolem šedesáti kilo. Nevyšel schody, jak byl vyhublý, z toho kostlivce se musel vypracovat na dvaasedmdesát kilo Ctirada Mašína, který měl fyzičku.

Chtěli jsme v tom filmu vypadat skvěle, takže jsme cvičili i nad rámec příprav, abychom byli namakaní a vysekaní. Já už tancoval a hýbal se, takže jsem měl základ, ale Honza z role vězně v Osvětimi to měl těžší.

Jaký byl váš jídelníček?

Jedli jsme speciální jídlo, nápoje, proteiny. Ráno jsme začínali tvarohem a večer jím končili. A taky jogurty a kuřecí prsa s rýží. Po několika měsících už jsem nenáviděl jídlo.

Ale věřili jsme, že to je pro správnou věc a že se musíme obětovat. Po nabrání těch osmi kilo jsem začal hubnout, jedl minimálně cukru. Mašíni během útěku zhubli aspoň 10 kilo. Skoro nejedli, jen zmrzlé zelí a pili vodu ze studánek a řek. Byli furt na cestě.

Ctirad Mašín byl těsně před útěkem vysvobozen z uranových dolů. Honza tomu tedy obětoval vše, nejedl, nepil, byl úplně vysílený. Já věděl, že potřebuju natáčení přežít, bylo extrémně náročné. Točili jsme v noci, byla zima, nespali jsme. Bylo to několikrát na hraně. Vlastně jsme ani moc nehráli.

Roli jste dal hodně. Jste disciplinovaný?

Když jde o práci, a to máme s Honzou oba, jsem zodpovědný. Vše ostatní jde stranou. Pokud bych měl hrát tlustého nebo závislého na droze, tak do toho jdu stejně naplno. Beru to jako základní balíček, se kterým si mě režisér objedná. Disciplína a příprava je stavební kámen přípravy role. Nedá se to podcenit.

S Janem Nedbalem bydlíte stále. Nemáte na sebe někdy ponorku?

Ne, a paradoxně se moc nevídáme. On natáčí jinde, já taky a hodně času taky trávíme se svými partnerkami. Já se chodím domů hlavně vyspat. Ráno už je Honza často v práci a já třeba jdu zase na zkoušku do divadla, takže se moc nevidíme. Už jen málokdy si večer sedneme k pivu a dáme rozhovor o tom, jak se nám daří.

Jak se vaše přítelkyně staví k tomu, že bydlíte s kamarádem?

Když se mnou začala chodit, věděla to. Je s tím v pohodě.

Nesliboval jste jí, že spolu budete žít?

Ne. Zatím mám rád svůj osobní prostor stejně jako ona. Že spolu nebydlíme, pro nás není překážka, naopak. Je to příjemné pro oba. Ale svůj čas s ní trávím moc rád a trávil bych ho víc, kdybych ho měl. Moc jsem si užil Vánoce, podařilo se i vypnout. Myslel jsem, že na svátky asi poprvé odletím do tepla, ale nakonec jsem zůstal v Praze s rodinou a přítelkyní.

Viděla film Bratři vaše maminka?

Ano. Plakala a měla radost. Pochválila mě. Nás oba. Mám pocit, že v tom filmu není scéna, která by byla vyloženě herecky mimo. Stojím si za tím.

Váš táta, slavný tanečník, by z vás měl asi radost. Vždyť chtěl být filmovým hercem!

Věřím, že by se mu to líbilo. A třeba by mě i pochválil.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Švandovo divadlo na Smíchově