Milan Býček: U Milovic jsem stavěl celou ruskou vesnici, včetně roubeného kostela

Já o práci filmového architekta začal snít už na gymnáziu. Rád jsem chodil do kina, pod vlivem profesorky češtiny i na klubová představení. Můj otec byl stavitel, děda tesař, já inklinoval od mládí ke stavebnictví, kde jsem trávil všechny studentské brigády. Práce filmového architekta se mi jevila jako dobré skloubení těchto oborů.

A již na studiích jsem si všímal v titulcích jmen architektů podepsaných pod filmy, které se mi líbily. Mezi ně patřil arch. Zbyněk Hloch, kterému jsem měl možnost na začátku pracovní kariéry dělat tři roky asistenta a něco se přiučit. Na VUT jsem pak vystudoval obor architektura.

Práce architekta obnáší úzkou spolupráci s režisérem a kameramanem filmu. Po přečtení scénáře napomáhá určit výtvarnou koncepci filmu, která má především podpořit emoce, jež chce film vyvolat u diváků. Řeší vlastně vše, co se děje ve filmu za herci. Pro představu je to například určení celkové barevné koncepce až po lžičku na kávu položenou na stole. Každý detail ve scéně má svůj význam. Zodpovídá za to, aby jeho práce podpořila emotivní vyznění filmu. Zároveň řeší také technickou a ekonomickou stránku.

Například když má podle scénáře vrah propadnout stropem, tak se musí postavit takový strop, aby působil reálně a bylo možné jím propadnout. Pak se ještě řeší ekonomická stránka věci, která často ovlivní i samotný scénář. Protože stavět strop by bylo drahé, příběh se musí upravit, na doporučení architekta najít třeba levnější řešení.

Úkolem architekta je také navrhnout dekorace stavěné v ateliéru. Zajistit ve spolupráci s výpravou vybavení nábytkem a rekvizitami odpovídajícími době, ve které se příběh odehrává.

Do 1989 byly ve Filmovém studiu Barrandov takové manuály karierních postupů. Když jsem tehdy nastupoval do zaměstnaneckého poměru, tak jsem měl v zápočtovém listě napsáno, asistent architekta 3. kategorie. Tím měl být každý adept dva až tři roky, poté postoupil o kategorii výš, a pak teprve se mohl stát samostatným architektem.

Po revoluci to přestalo naštěstí platit. Díky tomu jsem měl příležitost dělat první samostatnou práci v roce 1993, když mě oslovil Jiří Menzel na film Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, kde jsem měl možnost postavit u Milovic celou ruskou vesnici, včetně roubeného kostela.

Nepočítal jsem to, ale najezdil jsem toho dost. Dříve opravdu reálné lokace vyhledával a objížděl architekt třeba s pomocným režisérem. Nejvíce jsem toho najel asi kvůli filmům Želary a Obsluhoval jsem anglického krále. Zhruba před 20 lety se objevila nová funkce u filmu, tzv. lokační manažer.

Existují specializované firmy, které vyhledávají filmové lokace a díky dlouholetým zkušenostem mají obsáhlé archivy. Takže tvůrčí práce pro mě začíná u nich u počítače. Ale tyto archivy se musí často aktualizovat, protože lokace se mění, zejména ubývá míst, kde se dají točit dobové filmy. Také pomáhají regionální filmové kanceláře.

Myslím, že to nelze posuzovat, vždy záleží na scénáři a pestrosti motivů, ale jak už jsem zmínil, lokací pro dobové filmy ubývá. Snad jedině ty středověké památky neubývají a bývají dobově zakonzervovány.

Architekt se k přípravě filmu dostává ve velmi časné fázi už při čtení literárního scénáře. Jeho konstruktivní připomínky a nápady spolu s výběrem reálných lokací a s navrhovanými stavbami v ateliéru mohou zpětně velmi ovlivnit úpravy scénáře do definitivní podoby.

U komplikovanějších projektů tento vývoj k realizaci trvá tak dva roky, někdy i víc.

Způsob práce na projektech pro kino a televizi je principiálně stejný. I v televizi je díky moderním technologiím vidět každý detail, takže se důkladná péče musí věnovat i televizním projektům.

Některé mají i daleko větší rozpočet než filmy do kin. Bohužel některé filmy produkované pro kina neobstojí ve srovnání s TV projekty.

Je to asi klišé, ale sošky lvů mám na krbové římse ještě ve společnosti sošky porcelánového tygra, kterého jsem dostal kdysi k narozeninám od pravidelných spolustolovníků z pivnice U Zlatého tygra.

Není mi to líto. Párkrát jsem se mihnul i před kamerou, ale hned zpátky. Každý by se měl držet toho svého.

Film Kryštof byl celý natočen ještě v roce 2019, v tzv. době předcovidové, takže samotné natáčení covid neovlivnil. Jak ovlivnil dokončovací a postprodukční práce, to já osobně nevím.

A Pozadí událostí? To bylo natáčeno zhruba před rokem, v čase poměrně masivní nákazy, proto natáčení ovlivněno bylo, stejně jako všechna natáčení doposud. Pravidelně se testovalo a také se na výsledky muselo reagovat, a tudíž musel být štáb ve střehu, aby byl schopný rychle reagovat.

Nenazval bych to dvorním architektem. Honza spolupracuje i s jinými scénografy a shodou příznivých náhod jsem mohl s ním spolupracovat na více filmových a televizních projektech, za což jsem rád, stejně jako za eventuální nabídky v budoucnu.