Maskérka Jana Dopitová: Proměna Vaška Neužila v Zátopka trvala denně dvě hodiny

Práce má hodně, vedle filmů dělá i hodně tuzemských a zahraničních reklam, taky skvělých. Scházíme se na pražském Barrandově. Svoje království tam přesunula téměř na rok. S Viktorem Taušem právě připravuje filmovou podobu Amerikánky.

„Já svou práci miluju. Navíc na tomhle filmu spolupracuju s lidmi, které mám hrozně ráda. S Viktorem jsem dělala svůj i jeho první film Kanárek a máme velké pouto. Jak tvrdí Viktor, jsme jedna rodina,“ říká před zrcadlem, jež nutně k práci potřebuje.

Musí tu být proto, abych na něco nezapomněla. Je důležité mít věci, fotky hned vedle sebe, abych si uvědomila, kdy co bylo, co se plánuje. Abych neudělala nějakou chybu, protože film se netočí chronologicky a na chyby není prostor.

Mám proto na nástěnce přesně vypsané obrazy, dějovou linku, vím, kde herci mají být a kdy tam mají být. Musím koukat na fotky, jež tam visí, i jako na vizuály. Aby se nám případně role při natáčení obrazově neslučovaly.

K Václavovi mám celé složky. Mapují jak film samotný, tak jeho přípravy. Dohledávala jsem si kvůli tomu snad všechny Zátopkovy zaznamenané podoby. Vždycky mě u nich překvapilo, že ve třiceti vypadal, jako by mu bylo pětapadesát. Musela jsem si načíst, jak stárne.

Máme tam časovou linku od jeho 18 let až do 60 let, musela jsem být pečlivá. Když tohle bylo hotové, vymýšlela jsem, jakým způsobem Václava v Zátopka proměnit. Naplánovat skoky tak, aby vypadaly přirozeně, aby neměl v záběru jednou vlasy a aby najednou nebyl zas moc plešatý.

Měla jsem jeho podobu rozdělenou do šesti fází, na každou jsem měla vyrobené dvě tupátka, což je typ paruky. Dle období, ve kterém jsme točili, jsem je nalepovala. Tady bylo důležité to nepoplést. Vašek seděl každý den v maskérně dvě hodiny před tím, než šel na plac.

Není to jen o přidělání paruky. Vašek měl odholenou hlavu, kde mu dorůstaly vlasy, každé ráno, když přišel, musela jsem hlavu důkladně oholit. Oholená hlava je ovšem bílomodrá, musí se dobarvit k obličeji, který jsem nelíčila, protože Vašek pořád někde běhal.

Pak dobarvit jeho vlasy, které mu zůstaly, protože měl odbarvené jeho tmavé na světlé, abych si je mohla odbarvovat k tupátku, které jsem zrovna lepila. Začínal tmavší a s věkem světlal.

Pak nalepit paruku, záušky – Zátopek měl odstáté uši, tak jsem Vaškovi lepila za uši takové plíšky, aby držely ucho odstáté – a mohl po dvou hodinách jít.

Blbý bylo, že už po deseti hodinách už jsem začala vidět, jak Vaškovi začínají růst vlasy v podobě černých teček na Zátopkově čele. Neznám vlasatějšího herce, než je Václav Neužil. Snad jen Vojta Kotek je na tom podobně.

Ano, Zátopek měl jiný růst vlasů než Vašek. Musela jsem proto od prvního dne z jeho hlavy kus odholit. Postupně se tyhle úseky zvětšovaly. Aby se co nejvíce podobali, odbarvila jsem ještě Vaška nabílo. Zátopek měl světlejší vlasy než on, postupně světlal.

Jeho to bavilo! Je to herec, na tu roli se strašně nadřel. Ale máte pravdu, že jsem mu na kráse nepřidávala. Ráno mi přicházel do maskérny chlap, jenž měl po stranách bílé vlasy, nahoře černé tečky v prosvítající plešce.

Byl. Já si Vaška vždy hezky připravila na nalepení tupé, s nímž jsem se ale musela trefit napoprvé, aby fungovalo, vše vypadalo dobře. Tohle byl opravdu stresující moment. Věděla jsem, že vše musí vydržet celý den, že v tom bude běhat, že se bude potit, že já ho budu potit a polévat vodou. Prostor na chybu moc nebyl, když by se to pokazilo, musela bych to udělat celé znovu. A dvě hodiny bych na vše určitě nedostala. Modlila jsem se taky, aby nic nenosil na hlavě.

No, právě. Čepice, helma mi vždycky odřela to čelo, a pak na něm měl takový modrobílý pruhy. Když se to stalo poprvé, kluci říkali: „Ta helma asi barví, co budeme dělat?” A já jim říkala: „Ne, nebarví, jen mi odřela ten make-up z čela, alespoň vidíte, co tam každé ráno dělám.” Zaličovat to pak bylo trochu peklo.

Já se připravuju na projekt bez ohledu na to, zda je malý, či velký, stejně. Chci do každého dát něco ze sebe, chci, aby to nebylo nudné... A ano, na Zátopkovi jsem měla stabilně k ruce osm lidí. Když se natáčely velké scény, třeba v Brně, přibylo mi jich do maskérny dalších dvacet. Za natáčení se mi jich tam vystřídalo asi sedmdesát. Mnozí dělali u filmu prvně, musela jsem je přes víkend zaškolit, aby věděli, co se bude od pondělí do pátku, kdy se natáčelo, dít.

Šlo o komorní film, kde bylo snad osm herců. Dělala jsem na něm se dvěma kolegyněmi. Od začátku jsem věděla, že nemám na masky skoro žádné peníze, sáhla jsem do zásob. Nakoukla jsem do beden, které skladuju, a vytahovala z nich různé věci.

Pan Brousek dostal vlasy po Markovi Taclíkovi z Padesátky, jen jsem z patky udělala přehazovačku. Pavel Neškudla dostal mikádko po Tondovi Duchoslavovi z Rafťáků. Pana Pechláta jsem odbarvila na černo. A když jsem koukla na Tomáše Jeřábka, mrkla jsem na skladované zrzavé kotlety a řekla: „Budeš Redford!”

Po odbarvení nazrzavo se mu hodně podobal...

Já vám nevím. Jsem tam, v těch nominacích hlavně ve výborné společnosti. Martin Valeš, nominovaný za Boženu, je má tradiční pracovní, mentální podpora. Volám mu vždy, kdy potřebuju poradit, podpořit, pokecat si o práci. Je to takový můj přítel na telefonu. Mám moc ráda i Janu Bílkovou. Uvidíme, jak to 5. března dopadne.