Martin Pechlát: Doma žádnou síň slávy nemám

„Je výborný ve všem,“ shodují se kritici, diváci i filmoví tvůrci. Loni v kinech bodovala třeba komedie Prvok, Šampón, Tečka a Karel, ve které hraje Prvoka. Přišlo na ni přes 600 tisíc diváků.

Martin Pechlát si za svůj výkon odnesl cenu z Novoměstského hrnce smíchu, z festivalu české filmové a televizní komedie.

Práce v Národním je taková, že si většinou nemůžete moc vybírat, co můžete a chcete hrát. Do něčeho vás obsadí, nedá se tam ničím moc šoupat. I proto mě ta svoboda, možnost brát jen to, co chci, být na volné noze velmi lákala.

Jeden z důvodů mého odchodu tak byl vážně ten, abych měl víc času na filmování, natáčení filmů. Možná byl i tím nejzásadnějším.

Ze zpráv, které jsem si přečetl v telefonu. Předem jsem věděl o tom, že mé jméno v rámci cen několikrát padlo, že je takzvaně ve hře, ale to bylo asi všechno.

Nakonec to dopadlo, že jsem získal hned dvě: za vedlejší a hlavní roli v mužské kategorii.

Jsem soutěživý, trochu. Jenže u kulturních cen typu Český lev jsem rád i za nominaci. Je to ocenění mé práce, už fakt, že si vás, konkrétního filmu, v němž hrajete, kdosi všimnul, potěší.

Tam to beru jinak. Mám rád hlavně závod, hru samotnou. Je-li férová, zábavná, mohu být i druhý. Nenaštvu se, když zrovna nevyhraju.

Já ani nevím, kde mám ty ceny... Vím jen, že Thálii jsem hezky umístil k rodičům. A kde je zbytek? Asi někde v krabicích, neznámo kde. Doma tedy žádnou síň slávy nemám.

Vidíte, zrovna tyhle punčocháče jsem taky řešil. Prosil jsem Kamilu Polívkovou, která dělala kostýmy, jestli by mi mohla sehnat větší. Jak zjistila, nejde to.

Prý nosím největší rozměr, který lze na trhu koupit. Jejich výhodou je, že je na sebe dokážeme (druhým na jevišti je Stanislav Majer - pozn. red.) nějak narvat. Vydrží nám tak jedno představení. Ono na jevišti není úplně hladko. My chodíme hodně bosi, často o něco zavadíme. Většinou punčocháče při hraní zatrhneme, roztrhneme...

Já vám ani nevím, obvykle se pro film podobné věci dělávají... Ale možná šaty někde koupili. Ač se to možná z výše popsaného nezdá, mám běžnou konfekční velikost.

Specialista na komické převleky? Tohle slyším poprvé. Ovšem nemůžu rovnou říct, že by mě nebavilo se do nich převlékat. Když to uděláte, nemusíte nic moc pro roli dělat. Převlek hraje vlastně sám. Je-li použit v dobrém kontextu, v souvislostech, je to bezvadné.

Nevím proto o ničem, co bych na sebe nenavlékl. Pokusil bych se asi o všechno.

Berete-li „jako poprvé“ jeho hlavní scénu, ano. Před tím jsem tam měl ještě školní představení a krátký skeč... Loni mě tam jinak přivedli lidé, s nimiž pracuju moc rád. S Dušanem Pařízkem, Kamilou Polívkovou jsme do sebe prorostlí už z dob divadla Komedie. Když se Dušan rozhodl, že bude představení dělat Na zábradlí, vzal si tam nás, „své“ lidi.

Rodina se nikomu z nás neozvala... A samozřejmě, že to téma citlivé je, to si uvědomujeme od začátku. Je to příběh člověka, jenž odešel ze světa strašným způsobem. Hodně jsme se na zkouškách proto bavili, jak nikomu neublížit. Rozhodně netančíme na hrobě Zdeňka Adamce, jak někde psali.

Celá hra je dialogická konstrukce autora, jeho zamyšlení nad tím, proč to ten mladík udělal. Handke je navíc k sobě velmi přísný, zobrazuje veškeré své pocity, pojmenovává je. V představení tak najdete všechno: od chladného intelektuálního odstupu k sobě i Adamcovi, až po momenty, kdy si dělá z hlavního hrdiny až srandu, jindy jde jeho cestou. Vidí přesně stav jeho duše, která je zklamaná ze společnosti, z toho kapitalistického marasmu, jak vše označuje ve svém dopise...

Byl jsem asistentem zvuku, mikrofonistou. Dělal jsem takového podržtašku. Byl jsem k ruce tam, kde mě potřebovali. Ať už na sportovních přenosech, nebo u filmu. Občas jsem skutečně držel mikrofon na dlouhé tyči. Měl jsem to pestré.

Já? To asi těžko. Nikdy jsem technice nerozuměl. Už při studiu střední školy, strojní průmyslovky, jsem věděl, že má budoucnost bude jinde. Tohle není můj šálek čaje.

Ano, na Slovensku. Budeme s režisérem Davidem Jařabem točit Hadí plyn.

Asi ne... Nemůžu říct, že se mnou pořád „nejde“. Lidé obvykle, když mě už poznají, říkají: to je ten z Účastníků zájezdu. Nevadí mi to. Jsem herec, hraní je má profese.