Katarína a Martin Štrbovi: On točí film Zešílet, ona čeká postpandemické šílenství

Martin: Počkejte, myslíte v soukromém životě nebo profesně?

Katarína: Nebo se nás ptáte, jak dlouho jsme spolu, a zjišťujete, jak je možné, že jsme se ještě nepovraždili?

Martin: Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo si podobnou statistiku udělat.

Katarína: Je ovšem pravda, že když jsme se před lety stěhovali, Martin všechny ty naše ceny bezmyšlenkovitě naskládal do jedné krabice. A stěhováci s ní vůbec pak nedokázali hnout. Takže jsme ji zase vybalili a z původní jedné krabice jich udělali několik.

Katarína: Abych vám to vysvětlila, musela byste si udělat procházku po našem bytě. Tamhle vidím nějaké na skříni...

Katarína: Abych vám to vysvětlila, musela byste si udělat procházku po našem bytě. Tamhle vidím nějaké na skříni... Martin: A tamhle nám jedna cena z Camerimage podpírá poličku, jsou to takoví chlapíci s kamerou.

Katarína: A Slnka v sieti máme za oknem. Jsou to skleněné hranoly, které krásně lomí světlo. Do pokoje vrhají duhy.

Katarína: Nominace jo, ta mě, nás překvapí vždy.

Katarína: Nominace jo, ta mě, nás překvapí vždy. Martin: Dokonce i potěší. Možná to bude znít divně, ale já si jí osobně cením víc než momentu, kdy ji proměním ve lva. V tom prvním případě to totiž znamená, že si někdo mé práce všiml, že ji ocenili lidé, kteří oboru rozumí a kteří tím ukazují na filmy, které stojí za to vidět. V případě celkového vítězství si spíš připadám jako na atletickém závodě, který jsem sice vyhrál, ale za mnou zůstali skvělí závodníci.

Katarína: Umění se hodnotí těžko. Mně je taky vždycky líto, že tu cenu nedostanou všichni nominovaní. To, že získáte odbornou cenu, nemusí nutně znamenat, že ostatní jsou ti „horší“.

Martin: Ale budeme upřímní, ne?

Martin: Ale budeme upřímní, ne? Katarína: Tak jo.

Martin: Každý lev potěší. Vždy, když to spěje k vyhlášení výsledků, se ve mně ozve ten dřímající sportovec, který se mne už na nic neptá, a jednoduše chce tu sošku vyhrát.

Katarína: Mám, a podobnou debatu jsme zrovna nedávno vedli doma s naší dcerou Norou, jež byla letos nominovaná na Cenu české filmové kritiky za svůj krátký film M E Z E R Y... Pokaždé dojdeme k závěru, že by bylo dobré zůstat jen u nominací. Když za rok vybíráte tři filmy, jsou zajímavé všechny.

Katarína: Radost mám, a zároveň když vím, že „konkurence“ také odvedla skvělou práci, cítím pochybnost, zda jsem opravdu nejlepší. Pocity se ve mně míchají.

Martin: Viděl bych to na obě varianty. V poslední době mám navíc štěstí, že si vybírat to, co budu dělat, mohu. Nabízenou práci tak spíš dělím na projekty kvalitní a méně kvalitní.

Katarína: Já to vidím tak, že si filmy vybírají mě, a já si pak z nich vybírám, co zvládnu. Převažují z nich ty historické, což je pro kostýmního výtvarníka vždy atraktivnější práce než současnost. Nicméně kostým je kostým. Budujete jím konkrétní figuru, charakter pro film. Musí být dobře udělaný bez ohledu na to, v jaké době se odehrává.

Katarína: Na vyhlášení jsme samozřejmě pozvaní, ale uvidíme, jestli budeme zdraví. Nikdo vám dnes nedokáže říci, co bude za pár dnů, natož týdnů.

Martin: Jsme s organizátory dohodnutí, že v sále budeme, že se necháme otestovat.

Katarína: Když to nevyjde, budeme se dívat na přímý televizní přenos.

Katarína: Je to hodně těžké. Čekám, co bude. Co z pozastavených filmů se spustí... Na začátku loňského roku jsem začala dělat na velkém koprodukčním projektu rakousko-německo-švýcarsko-českém, který se kvůli pandemii zastavil. Začínám jej znovu připravovat, točit by se mělo v létě. Ale kdo ví? Teď mám pocit, že dělám stále něco do šuplíku. Pohybuju se v jakémsi vzduchoprázdnu. Což mi nevyhovuje. Jsem zvyklá se s herci vídat, mluvit s nimi o kostýmech, čímž společně vytvoříme jejich postavy ještě před samotným natáčením. To nyní samozřejmě nejde a mně to chybí. Každý den si ale říkám, že až zazvoní telefon, musím být připravená naskočit do práce.

Martin: Já jsem se paradoxně posunul za uplynulý rok jinam. Dostal jsem literární grant, díky němuž se snažím sepisovat obrazy, které se kolem mě a ve mně vynořují. Dávám do toho i fragmenty z poznámek, jakýchsi deníků, jež si píšu delší dobu. Už jsem skoro hotový.

Martin: Zatím nevím. Mám zhruba dvě stě stran a skoro jsem skončil. Na román to tedy nevypadá. Spíš půjde o novelu... Tím neříkám, že jsem úplně opustil práci kameramana. Díky internetu pracuji na dálku, dělají se různé náhledy projektů, jejich možné vizualizace. Snad se podaří něco z plánů realizovat. Před Vánocemi jsme dokonce roztočili film, příznačně se jmenuje Zešílet (režie Zuzana Piussi - pozn. red.). Děláme ho tak na etapy.

Katarína: Musíme se snažit o to, aby se to nestalo. Určitě se rozjede hodně projektů najednou a my možná zešílíme. Možná budeme muset taky někoho zklamat, aby se tak nestalo. Já se rozhodně budu snažit udržet tak na dvou filmech, velkých projektech ročně. Tři už jsou moc, jak vím.

Martin: U mě je tou roční normou, ideálem jeden film. Možná jeden a půl. Doufám, že se s Katarínou brzy sejdeme i na těch, které jsme spolu chtěli dělat.

Katarína: Na place? Tam ne. Já Martina profesně velice uznávám, a obdivuji. Co řekne, vyplním. Přece jen je v hierarchii štábu nade mnou.

Martin: A doma to máme obráceně, viď?

Katarína: Doma je to boj.

Martin: Alespoň jsem se teď dozvěděl, že to máme v životě celkem vyvážené. Já velím v práci, ty v manželství.

Katarína: Spíš je to tak, že ty náš život tiše řídíš, já v něm křičím.

Katarína: Můžeme, viď?

Katarína: Můžeme, viď? Martin: Tak asi jo? Ten slovenský, nebo ten český?

Katarína: Můžeme, viď? Martin: Tak asi jo? Ten slovenský, nebo ten český? Katarína: Česko-slovenský. Jde o scénář Petra Krištúfka (1973-2018, pozn. red.), našeho přítele, s kterým jsme to začali připravovat taky jako s režisérem, ale on bohužel tragicky zemřel. Film se jmenuje Ema a smrtihlav. Odehrává se na začátku 2. světové války na Slovensku.

Martin: Roztočit by se měl v létě nebo na podzim. Režie se ujala Iveta Grófová.