Ivan Arsenjev: Moje rodina měla ve 20. století hodně pohnuté osudy

Jméno jsem zdědil po dědečkovi, který utekl během revoluce v roce 1917 z Ruska po tom, co mu komunisti povraždili celou rodinu. Byl to starý šlechtický rod, založený ve 13. století. Vůbec celá moje rodina z obou stran měla ve 20. století hodně pohnuté osudy.

Takže možná proto je pro mě důležité téma paměti a mám zvýšenou citlivost pro různé komplikované historické děje a příběhy. Ale neznamená to, že bych psal jen vážné a historické věci. Baví mě i lehčí poloha, hlavně v divadle, nebo současnost.

Je pravda, že v obou případech mě oslovili producenti s konkrétní nabídkou. U Krajiny ve stínu Martin Růžička z Luminar filmu a u Moje slunce Mad Petr Oukropec s Kateřinou Černou z Negativu. A děkuju jim za to. Ale není v tom žádné pravidlo. Někdy je to zase tak, že se se svým nápadem pokouším nadchnout producenta nebo režiséra a přesvědčit je, že stojí za to, aby mu věnovali pár let svého života.

To neumím přesně říct. Vývoj Krajiny trval asi šest let. Což neznamená, že bych celou dobu psal. To probíhalo spíš po etapách. Zbytek času zabralo shánění peněz a všechny možné a nemožné komplikace související s realizací. Natáčení se dvakrát odložilo… Kdybych z toho všeho zkusil vytáhnout čistý čas psaní, včetně studia, asi by to nebyl ani rok.

Oponenta mám především sám v sobě. Ale samozřejmě jsou důležité názory dramaturga a producenta. To je dohled filmařský. Pokud jde o historické a společenské souvislosti, tak se vždycky snažím dozvědět o daném tématu co nejvíc. Přečíst všechno, co se dá, konzultovat s poradci, mluvit s pamětníky atd.

U Moje slunce Mad bylo leccos dané tím, že šlo o adaptaci předlohy Petry Procházkové. Ale i tady jsem se snažil dozvědět, co nejvíc. Potřebuju se v příslušné době nebo společenských souvislostech zabydlet, abych se v nich při psaní pohyboval co nejsvobodněji.

I když pak vzniká příběh, což znamená fabulaci, to ukotvení je zásadní. Jak pro vnitřní pravdivost a uvěřitelnost scénáře, tak i pro můj pocit, že jsem se jenom lacině nesvezl na nějaké povrchní informaci. Třeba u Krajiny jsem na to hodně dbal.

Literární scénář k Mad vypadal úplně stejně jako k hranému filmu. Teprve v dalších krocích se posunul směrem k výtvarnému řešení, ale tam už si s ním žila Michaela Pavlátová.

To je celkem běžné. Situace byla výjimečná spíš v tom, že jsem scénář původně napsal pro hraný film. Teprve, když se ukázalo, že je nemožné ho v Afghánistánu natočit, napadla producenty animovaná verze. Takže pak šlo spíš o to, přiblížit ho charakteru a filmové řeči animovaného filmu. V tom mi pomohlo, že už jsem animované filmy předtím léta dělal.

K psaní scénáře toho moc nepotřebujete. Ona je to taková zvláštní směs snění a přemýšlení, a to se dá provozovat celkem kdekoli, kde je klid. To je pro mě asi jediná zásadnější podmínka. Hlavní stan mám samozřejmě doma, u velkého stolu po pradědečkovi, na kterém mi překáží spousta věcí, které mám rád. Sedím v pradědově křesílku a když nevím, jak dál, koukám z okna nebo se otočím k pianu, kterém mám za zády a chvilku si hraju.

Žádné takové preference nemám, ale přirozeně se nejvíc potkávám s režiséry. Při práci spolu trávíme hodně času, prožíváme všechny ty zatáčky, které k naší práci patří, a to nás dokáže hodně sblížit.

Třeba s Bohdanem Slámou, Ivanem Zachariášem nebo dokumentaristkou Janou Ševčíkovou. Ale asi nejdál jsme to dotáhli s Petrem Formanem, se kterým děláme už od konce osmdesátých let. Na cestách s divadlem jsme toho prožili strašně moc. Ale i vznik každého našeho projektu je velký dobrodružství a divočina, která prověří, jak jsme na tom.

Já nejsem klasický scenárista, který by celý život jenom seděl a psal. Ono je to dost osamělé živobytí. Občas potřebuju změnu, a tak těch disciplín pěstuju víc. Hodně mě baví třeba dokumenty, kde se člověk dotkne života úplně nepřímo.

A taky se naštěstí už třicet let můžu potulovat po Čechách a po Evropě s Divadlem Bratří Formanů, kde si tu samotu, která je pro psaní nezbytná, vyrovnávám. A když už to trvá moc dlouho, tak se zase těším na ticho a soustředění. Zavřu za sebou dveře a pluju si ve svých představách.

Já jsem chorobně nesoutěživý typ. Je to fajn, vidět, že si vaší práce někdo všimne, to potěší každého. V tomhle ohledu je zajímavé, že se scénář k Mad objevil mezi hranými filmy. Ale jinak to spíš nechávám osudu. A akademikům.

Měl premiéru už v loni v červnu. Vznikl na motivy románu Alexandra Grina Zářivý svět. Je to takový symbolický příběh létajícího muže, vyprávějící o síle fantazie a svobody. S Petrem Formanem a výtvarníkem Josefem Lepšou jsme se prostředí zámecké zahrady pokusili trochu proměnit a vtáhnout lidi pomocí obrazů a poezie do jiného světa, než na jaký jsou na točně běžně zvyklí.

V tomhle jsem trochu pověrčivý a nerad mluvím o věcech, které teprve vznikají. Ale naštěstí se pořád něco děje a mám štěstí, že můžu dělat jen to, co mě baví. Teď zrovna začínáme další dobrodružství s Petrem Formanem a v různé fázi příprav jsou i tři celovečerní filmy. Tak doufám, že se to všechno podaří dotáhnout do konce.

To je totiž ta hlavní potíž scenáristiky. Vy si něco vymyslíte, žijete si v nějakém ideálním světě a pak vás chytne pod krkem ta tvrdá realita realizace, kdy se ten váš sen musí převést do života. A to stojí hodně peněz a je za tím hromada práce spousty lidí. Až si někdy říkám, co je to ode mě za drzost, když vidím, co ostatní musí všechno udělat, aby z toho textu vzniklo představení nebo film.

Na druhé straně mě zajímá a baví být aktivně u všech fází toho procesu a jenom nečekat, jak to dopadne. Člověk se přitom hodně naučí a získá k filmu nebo k představení úplně jiný vztah.