Článek
Prvně jsme se viděly na MFF v Karlových Varech, byla jste tam součástí delegace k Dukle 61. Tehdy jste mi říkala, že se na DAMU teprve rozkoukáváte. Jak daleko jste tam teď?
Letos mám končit. Chystám se na státnice. Píšu momentálně diplomku, shodou okolností u Jirky Havelky, jenž bude České lvy v sobotu moderovat.
Co bude po škole?
Až dodělám alternu a loutkoherectví, které studuji, budu dělat to, co přijde. Na té alterně jsem navíc studovala přímo herectví. Zkoušíme ho tam uchopit z jiných úhlů než z těch činoherních, přidat do něj jiné vlivy, zkusit si i jiné tvůrčí pohledy a pozice. Chystám i svůj autorský projekt, který bude z toho, k čemu nás na DAMU vedli, vycházet.
Setkání s herci po projekci filmu Okupace, srpen 2021. Na snímku (zleva) Tomáš Jeřábek, Martin Pechlát, Antonie Formanová, režisér Michal Nohejl.
Nejsem jen hercem, režisérem nebo scénografem, ale tak trochu syntézou všeho. Poslední roky se věnuji především právě autorské tvorbě, jako například v částečně tanečním představení Nothing Else Mothers nebo ve studentské inscenaci Papagen. Ovšem neznamená to, že se vymezuji vůči klasičtějšímu divadelnímu přístupu.
Divadlo je jedna věc, film druhá. V posledních letech točíte tempem jeden film ročně. Slovo (2022), Okupace (2021), Barevný sen (2020). Je to náhoda?
Náhoda to asi bude, ale jsem, co se týče práce, docela vybíravá. Hodně mi záleží na tom, kdo se na projektu podílí, co je to za příběh, kdo další na všem participuje.
Beata Parkanová: Jakýkoli slib lze vzít zpátky. Není dogmatem
Počet filmů a natáčení se tedy spíše odráží od toho, kolik věcí mě zaujme, a pak, které z nich zaujmu já.
Proč jste vzala zrovna Okupaci?
Na ní mi přišel zajímavý nejdřív samotný scénář. Moc jsem sice nevěděla, do čeho jdu, ale lákalo mě herecké obsazení, forma, jakou se vše zkoušelo. Hodně mi to připomínalo divadlo, divadelní zkoušení, což mi bylo sympatické...
Zahajovací ceremoniál na 54. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, červen 2019. Na snímku s Oskarem Hesem, s nímž si zahrála v úspěšném televizním projektu Dukla 61.
Byl to pro mě trochu skok do neznáma, i vzhledem k tomu, že to byl režisérův debut a ne se všemi z obsazení jsem se znala. Dopadlo to ale dle mého dobře a jsem za to ráda.
Snímek zachycuje události jednoho večera po okupaci Československa v srpnu 1968. Letos bude mít premiéru i další snímek z tohoto období, v němž hrajete, Slovo. Tíhnete výrazně k téhle době?
Tohle je asi náhoda. (smích) V jednom období se mi sešla podobná témata z konce 60. let.
Zatímco u českých seriálů jsem vaše jméno nenašla, hrála jste v jednom americkém: The Falcon and the Winter Soldier, ve sci-fi. Míříte profesně do světa?
Zase tak velká role to nebyla, abych vám mohla říct: teď už to půjde samo. Ani jsem zmíněný díl neviděla, abych k vám byla upřímná. Měla jsem den, maximálně dva natáčecí dny...
Antonie Formanová v Okupaci.
Jinak jde o marvelovku. K projektu jsem se dostala tradičně, přes castingovou agenturu. Jsem za podobné věci moc vděčná. Hraní v cizím jazyce mě baví. Je to dobrá zkušenost.
Váš děda, Miloš Forman, ve Spojených státech desítky let žil. Vy jste část dětství díky rodinnému divadlu strávila v zahraničí. S angličtinou asi problém nemáte, že?
Myslím, že mám standardní úroveň znalosti, domluvím se plynule, řekla bych, že jsem schopná v angličtině i hrát. Prošla jsem jedním kurzem hraní v angličtině pod odborným vedením. Tohle prostředí mi tedy není vzdálené, i když trému mám pak při natáčení ještě větší než před jakýmkoli českým projektem.
Před lety jste mi říkala, že byste si ráda zahrála v pražském Dejvickém divadle, kde roky pracujete v šatně. To se vám, co vím, splnilo.
Hraju v představení Játra, k němuž předlohu napsal můj děda, Jiří Stránský. Jeho povídku pak zdramatizovaly pro Dejvické moje máma a moje sestra Josefína, která představení i režírovala. Jen v posledních dvou letech se spíš nehrálo, než hrálo.
Antonie Formanová: Studentský život si nějakou tu práci, brigádu vyžaduje
Snad to už teď bude lepší. Divadla se otevřou naplno. Čeká nás totiž i posunutá premiéra představení Každý má svou pravdu, které režíruje Michal Vajdička a ve kterém se taky lehce objevím.
A co ta šatna. Ta vám zůstala?
Zůstala, je to dobrá brigáda. Někdy je až vtipné sledovat, jak jsou někteří diváci překvapeni, kdo jim podává kabát. S tím, jak se moje tvář stala, dejme tomu, známější, na ni reagují různě.
Obvykle mi řeknou cosi jako: líbila jste se mi v tom a tom, což je vždycky moc milé. Vlastně se do dejvické šatny těším, byla taky za pandemie často zavřená. Budu tam mít zase aspoň čas a klid, například právě na psaní diplomky.