Článek
Drábkova habilitační práce na Katedře divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, vydaná v roce 2010 jako soukromý tisk, se nyní v rozšířené podobě dostává do rukou veřejnosti. A hned budiž řečeno, že to rozhodně není kniha jen pro odborníky, ale že na více než jedenácti stech stranách nabízí velmi pestré a poutavé čtení.
První část shrnuje stav českého překládání Shakespeara a zároveň vytyčuje metodologická východiska k posuzování překladů. Drábek nemá přitom moc na co navazovat, protože teorie překladu, zvláště pak dramatického textu, je u nás velmi skromně pěstovanou disciplínou. Vychází proto zejména ze zahraničních studií a přináší zásadní metodologické podněty a úvahy.
Druhá, výkladová část pojednává o historii českého překládání Shakespeara. Drábek je sleduje v osmi generacích: od vlastenských pokusů přes „muzejního“ a „akademického“ Shakespeara, generaci saudkovskou či fischerovskou až po současnost. A opět to není žádný suchopárný výklad, ale poučené zasazení každé generace do historicko-společenského kontextu a výstižné charakteristiky jednotlivých překladů i osobností.
Prudérnost Elišky Krásnohorské
Čtenáře potěší i kuriozity, jako Sládkovo zaujetí botanikou, jež ho nepřímo přivedlo i k Shakespearovi, prudérnost Elišky Krásnohorské či Fenclova záliba v esperantu. Drábek si všímá i dramaturgických úprav či tlumočení filmových zpracování Shakespeara a dabingu.
Poslední, nejrozměrnější část knihy tvoří kritické vydání zejména nejstarších překladů. A opět je to čtení zábavné a milé: od Hilgartnerových rokokových převyprávění Kupce benátského a Macbetha přes překlady her z pera J. K. Tyla, Prokopa Šedivého, J. J. Kolára až třeba po srovnání dvou verzí Douchova Romea a Julie.
Drábkova kniha je významným přínosem nejen pro českou shakespearologickou tradici, ale i pro vlastní dějiny českého divadla, v nichž uvádění Shakespeara hrálo vždy podstatnou roli. A co víc – čte se jedním dechem.