Článek
Výstavu, jejíž kurátorkou je Tereza Porybná, organizuje České centrum Brusel. „Výstava je výborným způsobem, jak připoutat pozornost nejen k současnému českému i evropskému umění, ale také k tématům, která rezonují právě v době českého předsednictví,“ řekla v rozhovoru pro Právo.
Jak dlouho jste výstavu připravovala?
Začali jsme v dubnu, kdy České centrum Brusel nečekaně získalo možnost využít k výstavě ve veřejném prostoru tři rušné ulice v těsném sousedství evropských institucí. Je to poprvé, co předsednická země tímto způsobem vstupuje do bruselské evropské čtvrti. S Českým centrem jsem již dříve spolupracovala na konferenci k výročí roku 1989 v galerii Bozar a letos jsme si spolupráci zopakovali.
Kde se odehrává?
Výstava je k vidění po celý červenec v ulicích Franklin, Stevin a Archimède. Jsou to živé ulice, plné kaváren, restaurací a kadeřnictví, kudy denně prochází a projíždí spousty lidí, a to jak evropští úředníci, tak Bruselané, kteří tu žijí a pracují. Již během výstavy byli lidé zvědaví, vycházeli z restaurací a ptali se, co se to děje.
Kurátorka výstavy Tereza Porybná
Co pro Vás výstava k předsednictví ČR znamená?
Prostor ulic u evropské komise, kde výstava instalovaná, je místem, kudy projíždí oficiální delegace a vystavují se státní vlajky, ale umělecký vstup zrovna v této oblasti je něco téměř exotického. Výstava je tak výborným způsobem, jak připoutat pozornost nejen k současnému českému i evropskému umění, ale také k tématům, která rezonují právě v době českého předsednictví. Pro mě osobně byla výstava i profesní výzvou, bylo zajímavé o tomto zadání přemýšlet a pak jej realizovat.
Kolik děl je v ulicích instalováno?
Výstava zahrnuje dvacet tři děl umělců a umělkyň z jedenácti zemí, které jsem oslovila, aby vytvořili svou interpretaci české vlajky nebo nějaký pro ně relevantní vzkaz do bruselských ulic. Díla jsou vytištěná na lehkou látku a vlají nad ulicemi.
Jaké umělce jste oslovila?
Jejich výběr je záměrně hodně pestrý, mezinárodní, mezigenerační. Mám velkou radost, že tolik umělců a umělkyň přijalo naše pozvání a měla jsem tak příležitost pracovat s řadou známých zahraničních tvůrců, například s Adrianem Pacim, i mladými umělci a umělkyněmi z české a slovenské scény, jako jsou Robert Gabris, Marie Lukáčová nebo duo Zentková–Gryboš.
Jsou zde abstraktní díla, která se inspirují podobou české či evropské vlajky, nebo jejich barvami. Například od českého kolektivu Comunite Fresca, Lu Jindrák Skřivánkové, Venduly Chalánkové, Aleše Najbrta nebo Tomáše Absolona. Někteří autoři a autorky reagují na téma ekologické krize – slovenský umělec Matúš Maťátko, litevská grafička Gaile Pratumaite –, jiní se zas skrze spíše typografická díla vztahují k tématům migrace či tolerance, jako grafička Adéla Svobodová. Objevilo se dokonce i téma kouzelnictví od slovenského umělce Svatopluka Mykity. Zkrátka, každá zavěšená vlajka má svůj příběh.
