Česká stopa v Drážďanech. Malíř Adam Kašpar doplňuje výstavu krajináře Caspara Davida Friedricha

Ovlivnění nikoli pouze německým romantismem, ale krajinomalbou devatenáctého století obecně je z Kašparových obrazů patrné na první pohled. Právě s takovým přístupem tvořil od dob studií na pražské AVU.

„Ačkoli jsem skoro vždycky zachycoval konkrétní místo, šlo spíše o emociální mapy krajiny poskládané ze vzpomínek a pocitů,“ upřesňuje autor.

Kašpar nicméně nešel výhradně ve šlépějích klasiků, ale nalezl vlastní estetiku, u níž se opírá o nabyté poznatky z přírodních věd. Plátna prokládá prvky z astronomie, a nyní především z geologie. Od této disciplíny se před šesti lety odrazil ve své diplomové práci zaměřené na Jeseníky, kde je dnes usazený.

„Pokud se naučíte číst v konkrétních horninách a minerálech, začne vám to připomínat starověký mýtus o stvoření světa. Geologie sice jako každá věda hovoří exaktním jazykem, za ním jsou ale obrazy. Operujete s nesmírně dlouhým časovým rozpětím, s nepředstavitelně obrovskými silami, které jsou ale na rozdíl například od astrofyziky hmatatelné. Když držím kámen, mám v tu chvíli v ruce třeba tři miliardy let historie planety,“ popisuje.

K aktuální výstavě Caspara Davida Friedricha ho přizval bývalý ředitel pražské Národní galerie Jiří Fajt, který po odchodu z Česka v roce 2021 nastoupil do vedení Státních uměleckých sbírek Drážďany.

Kašpar byl už mezi tuzemskými výtvarníky zastoupenými na přehlídce Všechnu moc imaginaci!, kterou Fajt loni uspořádal v tamní Kunsthalle.

Kašparovy analyticky zpracované výjevy svahů Českého středohoří nebo Českosaského Švýcarska mají být současnou odpovědí na Friedrichovy malby. Na nich se souputník Williama Turnera či Franciska Goyi obdobně jako Kašpar inspiroval dlouhými vycházkami po okolí Drážďan nebo Krušných horách.

Friedrichova retrospektiva plná melancholických krajin, jež se koná u příležitosti dvou set padesátého výročí jeho narození, překvapí přesahy do náboženských a politických témat.

Zchudlý umělec přitom v roce 1840 zemřel takřka zapomenut. Na světlo ho poprvé vynesli nacisté, kteří si oblíbili německý romantismus.

Středobodem výstavy je slavná olejomalba Poutník nad mořem mlhy z roku 1818, která se stala symbolem romantického slohu. Tvář neznámé osamocené postavy otočené zády na ní zůstává skryta. Kompozice, která poutníka staví do pozice, díky níž si kraj pod sebou obrazně podrobuje, působí až znepokojivě.

Kontroverzní se v době svého vzniku okolo roku 1808 stal Děčínský oltář, který Friedrich stvořil na míru pro kapli na děčínském zámku. Na rozdíl od typické katolické ikonografie, jež ukřižovaného Krista ztvárňuje zpředu a zblízka, jej zpodobnil sotva znatelného v dálce na vrchu skály při západu slunce.