Čerstvý osmdesátník Felix Slováček: Stále platí, že o kom se nepíše, je mrtvý

Narodil jste se v Malenovicích u Zlína jako Antonín Slováček. Od kolika let jste Felix?

Od čtrnácti. Tenkrát za mnou přišel kamarád a řekl mi, že vypadám jako kocour Felix z pohádky od Disneye. Dodnes nechápu proč, ale ta přezdívka se tak rychle ujala, že mi zůstala napořád. Nevadí mi. Felix je hezké jméno, znamená šťastný a já si tak připadám.

Stabilně šťastný?

Samozřejmě byly v životě okamžiky, kdy mohlo být lépe. Obecně se mi ale daří.

V poslední době se vašemu životu věnují ve velké míře bulvární média. Vadí vám to?

Vždycky se říkalo, že o kom se nepíše, je mrtvý. Platí to stále. Dělám si svou práci, když mě lidé budou chtít vidět, přijdou na koncert a přečtou si, co si přečtou.

Rozhodně nebudu vysvětlovat všechny články, které o mně vyjdou. Speciálně jejich titulky, protože ty jsou zavádějící. Spíš je mi líto, že v článcích s dramatickými či senzačními titulky se člověk obvykle nic nedozví.

Kdy jste se rozhodl hrát na dechové nástroje?

Někdy v šestnácti. Hrál jsem doma na klavír a přišel k nám můj kamarád Jožka Strouhal, který studoval na konzervatoři v Ostravě a hrál na klarinet. Hrál jsem skladbu In The Mood od Glenna Millera a on se ke mně přidal. Nakonec jsem mu řekl, aby mi klarinet půjčil, že si na něj zkusím zahrát. Podařilo se mi vyloudit tón a to se mi tak strašně zalíbilo, že jsem poprosil otce, aby mi ten nástroj sehnal.

Když pak jeden starší přinesl, vylekalo to mou maminku tak, že ho chtěla hodit do vařící vody. Prý abych z něho nedostal nějakou chorobu.

To se dá pochopit…

To máte pravdu. Nakonec mi rodiče sehnali lepší a já začal chodit do lidové školy umění. Ve Zlíně v té době byly orchestry, které potřebovaly dechaře. Začal jsem se tedy ještě učit na saxofon a každou neděli odpoledne s nimi hrál na takzvaných čajích.

Vzpomínám si, že když jsem zahrál slavné saxofonové sólo z písně Diana od Paula Anky, byli všichni v sále nadšení a tleskali mi. A holky byly přítulnější.

Pro vaši kariéru je charakteristická schopnost zahrát řadu žánrů. Potřebujete to?

Ano, měl jsem to tak už v mládí. Samozřejmě se mi líbila swingová a jazzová muzika, jenže to se u nás na žádné škole neučilo. Abych se mohl na nástroj naučit, musel jsem studovat vážnou hudbu. A na konzervatoři jsem studoval jen hru na klarinet, protože hra na saxofon se tu také neučila. Všichni saxofonisté u nás byli tenkrát samouci.

Když se ukázalo, že mám dobrou techniku, začali pro mě někteří naši autoři skládat. Třeba Alexej Fried pro mě napsal dva koncerty. Jeden jsem natočil s Big bandem Gustava Broma, druhý se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu. Obě nahrávky pak putovaly do světa a já na ně měl dobrý ohlas až z Ameriky. Doneslo se mi, že někteří tamní muzikanti se divili, že tak náročné pasáže, které ve skladbách byly, lze vůbec zahrát. Jak jsem ale řekl, technicky jsem na tom byl dobře.

Nezamýšlel jste tehdejší Československo opustit a věnovat se hudbě v zahraničí?

Přiznám se, že když jsem byl svým kamarádem Reinerem Oppenheimerem, což byl dědeček Roberta Oppenheimera, vynálezce atomové bomby, pozvaný do Las Vegas, vzal jsem s sebou své nahrávky. Lidé, kteří si je poslechli, mi nabídli, abych v Americe absolvoval koncertní turné. Honorář za ně byl velice vysoký, podmíněno to však bylo tím, že tam zůstanu.

Bylo to pochopitelné, protože do vás nikdo nebude investovat peníze s tím, že mu za půl roku řeknete, že se vám stýská, a vrátíte se do Československa. A i kdybych se vrátil jen na čas, už by mě z republiky jen tak nepustili. A tak jsem tu nabídku odmítl. Nikdy jsem toho nelitoval, protože jsem si ve svém uměleckém životě splnil vše, co jsem si splnit chtěl.

Jak moc pro vás bylo důležité účinkování v Orchestru Ladislava Štaidla v letech 1969 až 1986, s nímž jste doprovázel Karla Gotta?

Samozřejmě to bylo zásadní. V roce 1969 se v Hamburku začal chystat takzvaný zkušební koncert Karla Gotta, který měl rozhodnout o tom, zda vyjede na první německé turné. Tenkrát za mnou přišel s tím, že by byl rád, kdybych tam zahrál nějakou instrumentálku. Netušil jsem, co by to mělo být, a on mi doporučil hit britské skupiny Procol Harum A Whiter Shade Of Pale, který fenomenálně nahrál slavný americký saxofonista King Curtis.

Dal jsem na Karla a dobře jsem udělal. Po skončení koncertu za mnou přišel šéf oddělení populární hudby v západoněmecké gramofonové firmě Polydor Ossi Drechsler a nabídl mi, abych pro jeho společnost natočil samostatné album.

Za to, že se potom začala má alba prodávat skoro stejně jako Karlova, jsem byl vděčný také jemu. Často vystupoval v televizi a tím pádem jsem byl často v televizi i já. Na to konto jsem potom začal dostávat nabídky ke koncertům i jako sólista.

Užívali jste si v době účinkování s Karlem Gottem bohémského života?

Byli jsme mladí, po koncertech jsme jeli do hotelu, tam jsme kouřili, hráli šachy, něco vypili, bavili se, přišly za námi fanynky a my jim nikdy neřekli, aby šly do háje. Já sám se delší čas potkával s jednou Francouzkou.

Seznámili jsme se na poloostrově Sylth ne severu Německa, na začátků mé spolupráce s Karlem Gottem. Její tatínek byl šéf banky v Kolíně nad Rýnem. Vždycky, když za mnou přijela, dovezla mi novoražbu západoněmecké pětimarky. Byla tenkrát ve stříbře.

Jezdila za mnou mnoho roků, létala i na mé koncerty do světa. Když jsme jednou dohráli vystoupení v Kolíně nad Rýnem, objevil se mezi řadami sedadel velký vůz naložený květinami a mířil k pódiu. Byl to její dárek pro mě. Tenkrát mi i Karel řekl, že už to trochu přeháníme.

V osmdesátých letech vaše spolupráce s ním polevila. Proč?

Byla menší, ale nerozešli jsme se. V třiaosmdesátém roce jsem převzal po Josefu Vobrubovi místo šéfdirigenta Tanečního orchestru Československého rozhlasu. Protože v něm byli ještě dva další dirigenti, pánové Popelka a Hála, mohl jsem mezi nás povinnosti rozdělit. Díky tomu jsem s Karlem ještě čtyři pět let hrál, skoro do revoluce. I po ní jsme spolu ještě vystupovali. Naposledy to bylo na plesu na Žofíně v Praze v roce 2019, v roce, kdy zemřel.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Příběhy lásky 1970-2023 - Felix Slováček [2CD], Salto solo - Felix Slováček [CD]