Článek
Brennus nebyl první, kdo pochopil, že umění není jen krásná věc. Římané v roce 443 p. n. l. zavedli úřad cenzorů, kteří měli také za úkol hlídat, aby se do jejich kultury neinfiltrovalo něco z umělecké představivosti Egypťanů, Židů a Babyloňanů.
Nebezpečná síla umění byla pociťována i později. Nizozemskem, Německem i Francií v průběhu 16. století táhly houfy ničitelů obrazů a soch, tzv. obrazoborců. Boží postavy na obrazech probodávali mečem, vypíchávali jim oči, oltářním sochám usekávali hlavy a ruce.
Už fresky v Sixtinské kapli byly oděny
Ani katolíci se nechovali k umění vždy uctivě. V roce 1588 přikázal papež Pavel IV. malíři Danielu de Volterrovi, aby rouškami důsledně zahalil všechny nahé postavy na Michelangelových freskách v Sixtinské kapli. Opatření se stalo pokynem pro další katolické cenzory.
Atakem na umělecká díla se smutně proslavila i Francouzská revoluce. Vše, co připomínalo krále a církev, mělo být na veřejnosti okamžitě odstraněno. Pařížská Notre-Dame byla zbavena všech plastik s korunou na hlavě a bylo jedno, zda šlo o panovníky z bible nebo o francouzské vládce. Torza soch byla pak pohřbena na velké skládce, která byla objevena archeology v roce 1977, a dnes jsou poničená díla vystavena jako nejcennější díla gotického umění v Musée Cluny.
Umělecká díla byla odstraňována i v moderní době, ať už to bylo z příkazu stalinistických nohsledů, nebo nacistických fanatiků. Díla ruské avantgardy se dostala do depozitářů a sklepení muzeí, v Mnichově Hitler uspořádal výstavu „zvrhlého umění“, což byla přehlídka obrazů a soch odstraněných z muzeí, jejichž podoba urážela mysl fašistů.
Demokracie nic nezaručuje
Ale i demokratické režimy mají občas s uměním problém. Když zástupci vlády USA před novináři oznámili bombardování Bagdádu, byla z místnosti, kde se konala tisková konference, odstraněna tapisérie reprodukující Picassovu Guernicu. Někomu totiž připadalo nevhodné, aby si kdosi neudělal náhodou paralelu mezi bombardováním Baskicka Němci a Iráku Američany.
I Česko proslulo v tomto ohledu. Už husité ničili náboženské obrazy a sochy, protože je považovali za modly ohrožující myšlení i víru lidí, ale i demokratický režim má své cenzory. Výtvarníci Michal Machat a Martin Velíšek se v roce 1992 proslavili tím, že jejich výstavu chtěli zakázat představitelé katolické církve, protože jejich pojetí náboženských výjevů se jim zdálo provokativní. Nevhodné obrazy byly zahaleny.
A v roce 2002 dostal Chalupeckého cenu Tomáš Vaněk za parafráze Ladových figurek, které obdařil odhalenými pohlavními orgány. Protože dědicové Lady se domnívali, že něco podobného je degradací klasikova díla, požádali o odstranění Vaňka z výstavy v pražské NG.
