Článek
Jsem si jistý, že z výtěžku jsme toho od něj moc nedostali. Když nám scházely peníze na tisk dalšího čísla, pokusili jsme se dokonce korunky od Václava získat přímo v jeho bydlišti v domě číslo 10 na Jánském vršku. Samozřejmě že marně.
Určitě Vašek nevrátil Mélovi Machálkovi ani stokorunačku, kterou si od něj půjčil jen několik hodin před smrtí v hospodě u Bonaparta v Nerudově ulici. Kdyby ovšem nic jiného, ve Viole narazil na Divoké víno Petr Cincibuch, navštívil náš Klub poezie v libeňské Krejčího ulici číslo 4 a stal se naším autorem i trvalým spolupracovníkem.
V pátek 19. února 1964 přiletěl do Prahy Allen Ginsberg vyhoštěný z Havany. Když se jej ptali, co se mu na Kubě nejvíc líbí, ukázal na jednoho z ministrů Castrovy vlády: „Ten se mi líbí, s tím bych se chtěl vyspat!“ První letadlo letělo z Havany do Prahy…
Ginsberg přišel nejen do Violy na Národní třídě, ale dvakrát navštívil i náš libeňský Klub poezie. V únorovém čísle Divokého vína (2/65) s ním vyšel rozhovor a jakási reportáž, jeho fotka pořízená Milošem Choutkou (dal jsem mu za ni 50 Kčs) a Ginsbergova kresbička, kterou mi věnoval. Pod rozhovorem byli uvedeni spoluautoři „Machálekě“.
Za pár dní jsme v Divokém víně číslo 4/65 otiskli na čtyřech stránkách báseň Václava Hraběte Blues na památku Vladimíra Majakovského, Vaškovu fotografii a pod ní jeho verše, jméno a dvě data: ta chvíle stačila/zhoupnul se svět/je to vždycky taková malá chvíle/tak akorát/na jeden tulipán…Václav Hrabě *13. 6. 1941 †5. 3. 1965.
Měl jsem tu čest otisknout v Divokém víně skoro celou básnickou tvorbu Václava Hraběte a na patnácti stránkách časopisu i jedinou dochovanou povídku Horečka.
Honoráře si předplatil a na oplátku jsem si jist, že i Divoké víno přispělo k jeho předčasné nesmrtelnosti.
(Autor byl a je vydavatelem časopisu Divoké víno, nyní divokevino. cz. Psáno jako ohlas knihy Jiřího Žáka 12 taktů pro Václava Hraběte, vydalo nakladatelství XYZ, 262 stran, 249 korun.)
