Hlavní obsah

Čarodějku covid nedostal: Pohled do zákulisí slavného muzikálu

„Hezké odpoledne, vítám vás na devadesátém osmém představení Čarodějky. Je dvanáct osmnáct a za dvanáct minut nás čeká zvuková zkouška. Za dvanáct minut zvukovka,“ upozorňuje z reproduktorů v zákulisí hlas inspicienta.

Foto: Petr Horník, Právo

Glinda (Natálie Grossová, vlevo) a Elphaba (Markéta Pešková): přítelkyně i soupeřky na život a na smrt.

Článek

Píše se 4. říjen 2020 a v Pyramidě na pražském Výstavišti, kde má domovskou scénu divadlo Goja Music Hall, vrcholí přípravy na muzikálové představení.

Přestože už tehdy všichni tušili, že na ně může dopadnout prokletí lockdownu, fakt, že právě toto představení bude na dlouhé měsíce poslední, je zaskočil. Koronavirová opatření zasáhla všechny – herce i publikum.

„Život se velmi změnil. Přežívali jsme v nucené nečinnosti. Všechno zvláštním způsobem zvolnilo. A objevil se trvalý pocit nejistoty. To snáší psychicky špatně všichni, nejen umělci,“ shrnuje své pocity producent představení František Janeček.

Teď se však několikrát přeložené představení Čarodějka znovu vrací na pódium. Milovníci muzikálu mají od září šanci užít si posledních patnáct představení. „Lidé byli bez divadla strašně dlouho, tak snad přijde co nejvíc diváků,“ doufá producent.

Kromě koronavirových omezení se v poslední době musel vyrovnat také s bankrotem skupiny TicketArt, která na muzikál prodávala vstupenky. „Nevíme, kolik lidí přišlo jejich zaviněním o peníze, protože firma přestala komunikovat. Přesto budeme diváky, kteří si u TicketArtu koupili lístky, na představení pouštět, i když to pro nás znamená finanční ztrátu,“ uvedl František Janeček.

Foto: Petr Horník, Právo

Maskérka Kristýna Chalupová proměňuje Markétu Peškovou ve zlou čarodějku. Zleva doprava: maskérka Kristýna Chalupová, Glinda Natálie Grossová a Elphaba Markéta Pešková.

O dalších plánech do budoucna zatím mluví opatrně: „Objevují se nové mutace koronaviru a spekulace o další vlně omezení. A divadlo je zbytná položka, lidé se tam jdou radovat, až když zaplatí složenky. Takže nejistota pořád trvá a uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.“

Poslední účinkující se kvapně trousí zadním vchodem do Pyramidy. Šéf techniky Tomáš Duchek každému příchozímu poctivě měří teplotu. Stačilo by o půl stupně víc nebo náznak zakašlání a dovnitř by ho nepustil.

Máš mokrý kalhoty!

Snažím se splynout s pozadím, zpočátku si však připadám trochu jako inspektorka na návštěvě ve škole. Všichni se nahlas a s úsměvem zdraví, připomínají dobře vychované žáky. S kýmkoli mluvím, je ochotný a milý. A projevuje nadšení.

Trochu je podezřívám, že na té tsunami pozitivního myšlení má zásluhu požehnání producenta Františka Janečka, díky kterému nás do zákulisí pustili. Jak však minuty plynou, přijde mi, že je za tím něco víc. Vypadá to, že lidi – ať už vystupují na jevišti, nebo pracují za scénou – práce v divadle prostě baví.

„Kdyby se ti zdálo, že máš mokrý kostým, tak máš mokrý kostým. Kalhoty prostě ze dne na den neuschnou,“ krčí rameny garderobiérka Berenika Haklová. Představitel zbabělého lva to bere s nadhledem, jeho kostým pohodlím tak jako tak neoplývá. Žádné hvězdné manýry. Je vidět, že s těmi, kteří o ně v zákulisí pečují, jsou hvězdy muzikálu kamarádi.

Jan Franc, na jevišti tragikomický Boq, si protahuje drát od mikroportu pod kostýmem. „Všichni mají porty na těle a z hygienických důvodů je musíme před každým představením čistit tea tree olejem,“ vysvětluje Kateřina Pražská, která se o ně stará.

Foto: Petr Horník, Právo

Markéta Pešková (Elphaba) a Petr Ryšavý (Fiyero) při zvukové zkoušce před prázdným hledištěm Goja Music Hall.

Vloudíme se do maskérny. Všude visí paruky. Jsou jich desítky, všech barev, délek a tvarů. A v zrcadle před námi – zelená tvář. Maskérka Kristýna Chalupová má právě v parádě Markétu Peškovou, představitelku zlé čarodějnice Elphaby.

Upevnila jí dlouhou černou paruku, průhlednou izolepou přilepila na čelo mikroport a teď natírá obličej a dekolt nazeleno. Opatrně, aby se barva nedostala do mikrofonu.

Člena company zvládne maskérka připravit do deseti minut: nalíčí ho, na hlavu natáhne bando (síťka držící vlasy), přes ně čtyřmi dlouhými vlásenkami zvanými koně připevní paruku, učeše ji – a hotovo. Zato maska Elphaby zabere tři čtvrtě hodiny.

„K roli to patří. Už je to jako moje kůže, spíš se cítím zvláštní, když jsem normální,“ usmívá se Markéta Pešková. Postupně jí zezelenají i paže od ramen k loktům a na ruce dostane zelené rukavice.

Do práce po žebříku

„Jo-o-o-o,“ rozezpívává se před šatnami Petr Ryšavý, představitel hlavní mužské role Fiyera. „Jo-o-o-o,“ paroduje ho vzápětí potichu jeden z komparzistů. Dvojice profesor–žák trénuje narážky dialogu. Z jednoho rohu zaznívá kvarta: hó-ří!, z druhého beraní bečení. „Dolarlibrarubl,“ rozmlouvá se Elphaba, teď už kompletně zelená.

„Dobro nad zlem vždy zvítězí,“ zavlaje úryvek z muzikálu. Dokonce i „Měsíčku na nebi hlubokém“ někdo vystřihne. Je půl jedné. Zvuková zkouška začíná přesně na čas a my se jdeme porozhlédnout po okolí.

Foto: Petr Horník, Právo

Rozezpívávání v zákulisí.

Široké chodby zákulisí kopírují dvě zadní stěny čtvercové základny pyramidy. Jejich vnější stranu lemují tyče se stovkami kostýmů, království garderobiérek. Pod jménem každého herce je tu vždy na ramínkách seřazeno několik převleků určených pro konkrétní představení.

Naproti leží šatny taneční company a sólistů obojího pohlaví. O patro výš má zázemí pěvecká company. Odtud vedou dveře do kukaně inspicienta a úzké, tmavé schody nahoru, do království strojníka Jakuba Koracha.

Vystupujeme na podestu, kde je zakotven žebřík vedoucí až na plošinu pod stropem divadla. Ze své základny, zavěšené dobrých osm metrů nad jevištěm, ovládá strojník přes počítač motory nájezdových vozů, které pohybují kulisami na scéně. Vybíhají odtud nad jeviště i dvě dlouhé rampy, po nichž se plazí svazky drátů. Okolo nás se v přítmí rýsují kovové konstrukce se zavěšenými kulisami, kladky, háky, řetězy, lana...

Foto: Petr Horník, Právo

Strojník Jakub Korach připravuje lana pro úvodní vystoupení taneční company.

Odtud Jakub Korach řídí i nejtěžší trikový prvek představení, kdy se čarodějka Elphaba vznáší několik metrů nad zemí. Na jejím letu se podílí celkem šest lidí a v zákulisí ji připoutává pro jistotu vlastnoručně šéf techniky Tomáš Duchek.

„Já to hlídám tady na pěti obrazovkách a kluci s ní hýbou pomocí fyzické síly,“ prozrazuje strojník. Právě zatáhl oponu a do hlediště vcházejí první diváci. Nejvyšší čas navštívit inspicienta o patro níž.

Kdy je inspicient na mrtvici

Maličké místnosti dominují tři obrazovky. Ta největší uprostřed zabírá jeviště, terminál vlevo střeží dirigenta a infrakamera na pravém terminálu umožňuje inspicientovi vidět, co se děje na jevišti, i ve tmě.

„Inspicient vše řídí. Když režisér dokončí představení, předá mu ho a on dohlíží na to, aby probíhalo tak, jak bylo nazkoušeno,“ vysvětluje Luboš Vayhel.

Na jevišti není inspicienta slyšet. Tam je každý odkázaný sám na sebe a svou paměť

„Vezmu si klavírní výtah, kde mám zaznamenaná všechna světla a technické změny. Ty hlásím v průběhu představení přes sluchátka strojníkovi, osvětlovači a zvukaři. Jednotlivé herce pak volám na jeviště mikrofonem zapojeným do vnitřního okruhu,“ popisuje svou práci.

Když v hledišti někdo omdlí, bude to právě inspicient, kdo zavolá zdravotní službu. Navzdory vžitým představám však hercům nenapovídá text. Nemá jak, na jevišti ho není slyšet. Tam je každý odkázaný sám na sebe a na svou paměť.

Při tomto představení má Luboš Vayhel na starosti všech 125 lidí, účinkující i personál. „Pokud jede všechno tak, jak má, je to klidná práce. Adrenalin začíná ve chvíli, kdy se něco pokazí. Pak se ukáže, jak funguje souhra všech lidí okolo,“ podotýká.

Pro takový případ má po ruce dvě tlačítka: zelené a červené. Po celou dobu představení svítí nad pultem dirigenta zelené světlo, propojené s inspicí. Když se rozsvítí červená, orchestr ví, že nastal problém, a přeruší hru.

Foto: Petr Horník, Právo

Představení řídí inspicient Luboš Vayhel. Dohlíží na to, aby probíhalo tak, jak to režisér nazkoušel.

K tomu však dochází jen velmi výjimečně: naposledy, když se ve Fantomovi opery zasekl lustr a nešel ani nahoru, ani dolů. „To bylo na mrtvici, tahalo ho shora asi šest techniků skoro půl hodiny,“ vzpomíná inspicient.

Zazní gong, do začátku představení zbývá pár minut. Hlediště je plné. Mistr zvuku Lumír Havlas a mistr světel Sebastián Milde zaujali místo u svých pultů za hlavami diváků. Ruce se jim míhají nad páčkami a tlačítky.

Zákulisí se vyprázdnilo, všichni jsou připraveni na svých místech na scéně. Ze všech stran zaznívají tiché úryvky melodií, jak zpěváci naposledy ladí hlasivky. Show začíná.

Problémy se řeší za chodu

Z jeviště je do zákulisí slyšet zpěv a potlesk. Monitor nad stolem rekvizitářky Aleny Stránské ukazuje dění na scéně. Třímetrový stůl pod ním přetéká rekvizitami: brýle, knížky, poháry, láhve, hůlky, jedovatě zelený elixír, který předurčí život čarodějnice Elphaby – ve skutečnosti kiwi džus. Další předměty se vrší v bednách pod stolem.

„Každá scéna a každá postava mají své rekvizity. Musím vědět, kam který předmět patří, a připravit ho na správné místo,“ vysvětluje Alena Stránská.

Na schodech z jeviště zaduní kroky. Zpocená a udýchaná taneční company v zákulisí chvatně přehazuje kostýmy na novou scénu. Představení odsýpá jako dobře seřízené hodinky. Alespoň při pohledu z hlediště.

Že se na chvilku zasekly kulisy představující pozadí učebny a že kolečkové křeslo odmítlo poslušnost, když se mělo podle scénáře „samo“ pohybovat, si diváci neměli šanci všimnout. Technici s Tomášem Duchkem v čele vše vyřešili za chodu.

Foto: Petr Horník, Právo

Chvíle, kdy čas překotně pádí. Kolečkové křeslo se zaseklo, je třeba ho rychle opravit. Diváci čekají...

První půlka představení je za námi a u zadního vchodu si dopřává nikotinový doping choreografka Čarodějky Pavla Harangová. Vzhledem k přísným opatřením proti koronaviru zůstala spousta účinkujících doma, a tak zaskakuje v taneční company.

„Pro mě je fajn, že si můžu ve svém věku  (Ve svém věku! Vypadá sotva na třicet) ještě zatančit,“ přiznává a dodává: „Navíc z jeviště vidím jiné věci než z hlediště, takže choreografii ještě někdy díky tomu upravím.“ Obavy z vystoupení nemá, respekt však ano.

„Jdu se raději rozcvičit, abych jim to nepokazila, když už je sekýruju,“ mizí z dohledu.

Show musí pokračovat!

Nepokazila to. Company odtančila a publikum odměňuje potleskem Natálku Grossovou za komicko-nindžovský bojový výstup.

Aplausy na otevřené scéně průběžně sklízejí obě čarodějky, Glinda i Elphaba. V zákulisí pak všichni chválí také Elišku Ochmanovou, představitelku intrikující Madame Morrible.

„Tý vole, já to snad nestihnu!“ popadá čaroděj v letu sako a pádí na děkovačku

Všechny alternace této postavy totiž ochořely, a tak za ně narychlo zaskočila, i když obvykle představuje Elphabu. Musela zvládnout ze dne na den moře nového textu a zpěvu. Je to podobné, jako by si střihla jeden večer v Hamletovi Ofélii a druhý královnu Gertrudu...

Však si také nakonec pořádně oddechla: „Propotila jsem šaty jako za tři dny v posilovně!“

Foto: Petr Horník, Právo

Eliška Ochmanová zvládla záskok v roli Madame Morrible skvěle.

Nedělní představení hladce doběhlo až do úplného konce. „Tý vole, já to snad nestihnu!“ popadá čaroděj v letu sako a pádí na děkovačku. Z publika doznívá nadšený potlesk, zatímco se první muzikanti z orchestru vytrácejí zadem.

Kostymérka pomáhá sundat křídla opičákovi, který si tahá z tváře urputnou lepenku od portu a šklebí se přitom bolestí. Lev odhazuje kalhoty s oháňkou. Rekvizitářka sbírá odhozenou kouzelnou hůlku a vylévá lahvičku s kiwi džusem do umyvadla.

Glindiny bohaté zlatavé šaty letí dolů i s podprsenkou a mateřská garderobiérka za Natálkou Grossovou rychle zabouchne dveře od šatny. Zpěvačka má vlhké oči. Derniéru oplakala – ostatně jako každé představení.

„Zazvonil zvonec a muzikálů všech je od zítřka konec,“ deklamuje kdosi v pozadí. Sklíčenost však pomine a ze šatny taneční company se brzy ozývá veselý hlahol. Představení skončilo, party se rozjíždějí. Show must go on! Představení nikdy nekončí.

Fantastická země Oz

  • Muzikál Čarodějka vypráví příběh o dívčím přátelství, zklamané i naplněné lásce, intrikách a spletitých cestách osudu. Inspirovala ho kniha Gregoryho Maguirea nazvaná Wicked: Život a doba Zlé čarodějnice ze Západu. Ta zase navazuje na klasický americký pohádkový román Čaroděj ze země Oz, jenž se dočkal mnoha zpracování do podoby hudební (nejslavnější je muzikál z roku 1939 s Judy Garlandovou v hlavní roli), animované i filmové.
  • V původním příběhu odnese dívku Dorotku hurikán i s domkem z rodné farmy v Kansasu do pohádkové země Oz. Tam ztroskotá a pod zbytky jejího domu zahyne zlá zelená čarodějnice Elphaba. Dorotka se pak s pomocí hodné čarodějky Glindy vydává po cestě dlážděné žlutými cihlami do Smaragdového města, protože doufá, že jí mocný místní čaroděj pomůže vrátit se domů.
  • A právě v této chvíli se děj Čaroděje ze země Oz protíná s naším muzikálem. Zatímco v původní pohádce Dorotka míří za čarodějem a děj teprve začíná, v muzikálu Čarodějka nastává druhé dějství, kdy mladík Fiyero skončí jako strašák nabodnutý na kůlu v nedalekém poli. A diváci už vědí, že věci zdaleka nejsou takové, jaké se Dorotce na první pohled zdály být...

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Související témata:

Výběr článků

Načítám