Cannes praská ve švech a hvězdy jsou všude

Po ulicích se nechodí, ale prodírá, restaurace jsou narvané do posledního místečka, o které občas nervózní návštěvníci svádějí bezmála pěstní souboje. Čeká se na vstup do kina, na tiskovku, čeká se na jídelní lístek a také na toaletu, kde jsem ve frontě potkala i slavnou britskou herečku Tildu Swintonovou: laureátka Oscara trpělivě stála, stejně jako většina ostatních si cvakala zprávu na mobilu a ani ji nenapadlo předběhnout.

Jiné je to na plátnech kin. Tam se lidé v lepším případě trápí vnitřními problémy, v horším jsou vražděni či vysáváni. Pohříchu však lze zaznamenat rostoucí množství bezúčelného násilí, které je jen zahaleno do rádoby uměleckého hávu.

Prvním takovým příspěvkem byl upírský horror korejského režiséra Parka Chan-wooka Thirst (Žízeň), po něm následoval Filipínec Brilliante Mendoza, který ve filmu Kinatay popisuje detailně a v temném ladění popravu prostitutky a narkomanky, která neplatila pasákovi a zkorumpovaným policajtům. Vše sleduje mladičký adept policejní práce, kterého šéf vezme na „ukázkovou“ akci, a jak je uvedeno v titulku na plátně, „ztratí během oné noci integritu a už nikdy ji nenajde“. Což je sice pravděpodobné, ale nevypovídá to nic o tom, proč byl tento ještě ke všemu velmi pomalý film přijatý do hlavní festivalové soutěže.

To je ovšem otázka, kterou si v Cannes lidé kladou několikrát během festivalu každoročně. Většinou by se odpověď našla asi v tom, že kdo v Cannes jednou prorazí (Mendoza loni), má sem cestu zaručenou i v budoucnu ať natočí cokoliv.

Zručněji, dost napínavě natočený, ale podobně krvavý je i snímek hongkongského režiséra Johna To Vengeance (Pomsta), kde jde otec v podání rockové hvězdy Johnnyho Hallydaye pomstít vyvraždění rodiny své dcery. Hallyday přijel do Cannes ze svého údajně posledního turné. Režisér na rockového zpěváka v hlavní filmové roli nešetřil chválou: „Přicházel naprosto koncentrovaný, připravený. Měl spousty otázek. Vždycky potřeboval vědět, jestli se jeho představa o záběru shoduje s mojí. Byl velmi precizní, věříme mu.”

I když měl film slušný ohlas, přece jen je tu opět otázka, s jakými ambicemi jde komerční krvák, kde jedna mrtvola přijde i při vysokém vstupném maximálně na dvě koruny, do nejprestižnější světové soutěže.

K lepším filmům, zejména v první půli, patří působivý A Prophet (Prorok) Jacquese Audiarda. Odehrává se ve vězení, v němž se mladý Arab „vypracuje“ z otloukánka až na bosse podsvětí, propojeného s venkovním světem organizovaného zločinu.

Z jiného soudku – vnitřního utrpení - je mimosoutěžní značně schizofrenní film Ne te retourne pas (Nevracej se) se zatím největšími hvězdami festivalu Monicou Belluciovou a Sophií Marceauovou v rolích jediné ženy, která řeší trauma svého dětství a své identity. Dámy si sice nedaly vnutit od novinářů žádné rivalství a skládaly poklony sobě i režisérce Marině de Van, ale filmu to moc nepomohlo, a žádný nadšený ohlas nesklidil. Herečky ovšem byly se svou prací spokojeny, a Sophie Marceu, když se jedna novinářka zeptala, jak se vyrovnávají s negativními kritikami, dost naštvaně odsekla, že je to naprosto nemístná otázka, a že ostatně v Cannes má film premiéru, tak kolik asi těch negativních kritik mohlo být.

O filmu a přijetí role pak Marceauová řekla: “Mám ráda ten žánr. Mám ráda všechno, o čem film vypráví. Líbil se mi scénář, zajímá mě příběh ženy, která ztratila sama sebe a hledá cestu zpátky. Líbí se mi vazba na dětství, zobrazení lidského strachu i hledání identity. To jsou témata, která mě zajímají.“

Monica Belluciová zase řekla, že viděla první film Mariny de Van a moc se jí líbil. “Měla jsem chuť vstoupit do jejího světa a byla jsem ohromně zvědavá na práci s ní. A když jsem se dozvěděla, že stejnou postavu jako já bude hrát Sophie Marceauová, připadalo mi, že z nás bude dobrá trojice.