Cannes opět září v plném lesku

Restaurace, kavárny a bary na hlavních ulicích i v úzkých uličkách jsou zase trvale přeplněné jak účastníky festivalu, tak fanoušky, kteří přijíždějí do každoročně na dva týdny nafouknutého lázeňského městečka jen proto, aby „byli při tom“, mohli si udělat selfie s jachtami u pobřeží, s plakátem na červeném koberci, a při velkém štěstí i s Tomem Cruisem nebo Woodym Harrelsonem.

Ti potenciální šťastlivci se ovšem musí tísnit u přísně střežených zátarasů dlouhé hodiny, de facto od rána až do večerního příjezdu filmařů ke kinosálu bratří Lumierů, kde probíhají slavnostní premiéry děl zařazených do hlavní soutěže a nesoutěžních hitů, jako byl Top Gun: Maverick.

Samozřejmě ani tak nemají jistotu: hvězdy sice vědí, že taková padesátka autogramů a selfie patří k jejich základním povinnostem, nicméně zájemců je mnohem víc. „Svět ale není fair,“ říká ve výborném soutěžním filmu Armageddon Times otec svému dvanáctiletému synovi. A platí to i pro slavné herce a herečky.

Například k filmu Top Gun: Maverick přijela vedle Cruise i krásná Jennifer Connellyová. Zatímco za jiných okolností by ona sama byla tou žádanou hvězdou, vedle Cruise skoro jako by nebyla, pokud ji on sám nevystavil fotografům. Podobně představitelé hlavních rolí favorizovaného filmu Triangel of Sadness (Trojúhelník smutku) zůstali ve stínu Woodyho Harrelsona, který v něm hraje menší roli.

To je samozřejmě dáno zájmem médií a fanoušků, rozhodně ne chybou organizátorů. Ti se chovají naprosto stejně ke každému, koho do hlavního programu vyberou, a je jedno, jestli jsou to tvůrci hollywoodského hitu, očekávané francouzské premiéry nebo malého rumunského filmu.

Tvůrce jednoho z nich, Cristian Mungiu, to poznal, když tu v roce 2007 dostal za svůj debut 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Zlatou palmu a od té doby ho letos pozvali do hlavní soutěže už počtvrté. Jeho novinka R. M. N. je opět sociální drama, a i když k nejlepším filmům nepatří, do Cannes ji přijali, protože když tu jednou někdo opravdu uspěje, má o vstřícnost festivalu postaráno.

Mluvil o tom i předseda letošní hlavní mezinárodní poroty, dvaašedesátiletý francouzský herec Vincent Lindon. Ten má na kontě přes sedmdesát rolí, za tu ve filmu Zákon trhu dostal před sedmi lety v Cannes Cenu za nejlepší mužský herecký výkon, ale zásadní průlom v jeho kariéře způsobil až loňský Titan, který vyhrál Zlatou palmu.

„Můj život se dělí na před a po Titanu,“ řekl v Cannes Lindon. „Najednou jako by mě svět teprve objevil, jako kdyby náhle zjistil, že existuji. Mám nevídanou spoustu nabídek a jsem přesvědčen, že i ta, abych předsedal canneské porotě, s ohlasem Titanu souvisí.“

Všeobecně se má za to, že canneský festival existuje od roku 1946. Ale ve skutečnosti bylo semínko zaseto o osm let dříve. Tehdy, v roce 1938, se na nejstarším festivalu světa, v italských Benátkách, pošesté sešly filmové mocnosti své doby včetně francouzské.

Když ale měla porota rozhodnout o vítězi, a měla jasného favorita, pod Hitlerovým tlakem nakonec vyhrál propagandistický film Leni Riefenstahlové Olympia.

Rozhodnutí vyvolalo velké pobouření a francouzští, američtí a britští filmaři odjeli s tím, že se do Benátek už nikdy nevrátí.

Mezi francouzskými delegáty byl tehdy i diplomat Philippe Erlanger, a ten hned po návratu začal kontaktovat úřady s tím, že je třeba urychleně uspořádat před dalšími podzimními Benátkami konkurenční festival ve Francii.

Podařilo se mu získat podporu státu i zahraničních filmových produkcí, termín byl stanoven na 1. září 1939, ve stejný den, kdy startovaly Benátky. Mezi řadou měst, která se o konání festivalu ucházela, nakonec zvítězila perla Azurového pobřeží Cannes.

V srpnu bylo vše připraveno, čestným předsedou měl být otec kinematografie Louise Lumiere.

Jenže už na konci srpna bylo jasné, že je zle, z Cannes utekla většina turistů, 1. září napadl Hitler Polsko a vypukla druhá světová válka. Festival neproběhl, ale jeho myšlenka neusnula.

První ročník se pak uskutečnil 20. září 1946. A i když byly Cannes festivalovým novorozenětem, představily díla největších filmařů té doby: George Cukora, Walta Disneyho, Roberta Rosselliniho, Billyho Wildera, Jeana Renoira a dalších.

Ještě jednou pak do canneského festivalu vstoupila politika: v roce 1968, kdy v soutěži byly i dva české filmy – Hoří, má panenko Miloše Formana a O slavnosti a hostech Jana Němce.

Festival byl zahájen 11. května projekcí restaurované kopie slavného Jihu proti Severu z roku 1939. Jenže v noci na 10. května vyvrcholily v Paříži nepokoje, začala generální stávka a v návaznosti na to rezignovali členové canneské poroty, několik režisérů stáhlo své filmy a festival byl zrušen.

„Měli jsme tenkrát, já nebo Forman, obrovskou šanci na vítězství. A paradoxem je, že naši kamarádi Francois Truffaut, Jean-Luc Godard, Louis Malle, Claude Lelouch, Claude Berri a Roman Polanski, kteří v revolučním nadšení strhli plátno a dosáhli zrušení festivalu, nám to zkazili,“ zavzpomínal v Cannes při natáčení svého posledního filmu Vlk z Královských Vinohrad už s nadhledem a úsměvem pro Právo Jan Němec.

Canneský festival dál pokračuje jako největší filmová událost roku, i když mnohé se změnilo. Už léta tu nevyhrál film, který se následně stal kultem pro několik generací jako Pulp Fiction v roce 1994.

Festival se snaží upozorňovat spíše na filmy, které mají silné humanistické poselství, a které by bez této pozornosti pravděpodobně zapadly. A ani s ní to nejsou trháky, které by dosahovaly obří návštěvnosti, ale své publikum si pravidelně najdou.

Uvádí ale (mimo hlavní soutěž) samozřejmě i takové filmy, díky nimž do Cannes pořád jezdí hvězdy, největší agentury a televizní štáby, a které festivalu – ať se to komu líbí, nebo ne – zaručují onu pozornost, díky níž může uvádět ty menší a z hlediska umění a diváků, kteří od filmu čekají víc než jen zábavu, kvalitní filmy.

Bez hvězd, ať je to Tom Hanks v delegaci k filmu Elvis nebo Julie Robertsová, která tu propaguje módní značku, jejíž je ambasadorkou, by to nešlo. Svět se mění a festivaly s ním, ale pořád mají v kulturním světě své významné místo.

I z letošního programu se můžeme těšit na řadu filmů, z nichž některé nepochybně uvede karlovarský festival a některé už mají svého českého distributora.

Snad tedy v kinech nezapadne vynikající satira na současnou společnost Triangel of Sadness (Trojúhelník smutku) švédského filmaře Rubena Östlunda ani rakouské historické drama Corsage (Květina na šaty), které je originálním pohledem na legendární císařovnu Alžbětu Rakouskou zvanou Sisi.

Těšit se můžeme i na Zločiny budoucnosti Davida Cronenberga nebo pokračování Mikulášových patálií a určitě i řadu dalších filmů, které na českého distributora ještě čekají.