Bývalý kriminalista Josef Mareš: S Ondrou Vetchým jsme kamarádi

Všichni jsme zestárli o osm let.

To není ani touha, je to spíš můj koníček. Zjistil jsem, že mě psaní docela baví. Baví mě hrát si s postavami, seznamovat jiné s tím, jak to na kriminálce asi chodí. Nebo možná líp řečeno, spíš jim dávat pohled, který chci, aby oni měli.

Já jsem si hlavně ze základní nebo střední školy pamatoval, že na levé straně je to, co herec dělá, na pravé se píše to, co říká. A díky tomu, že Honza (spoluscenárista Případů 1. oddělení Jan Malinda - pozn. red.) měl znalosti větší, tak jsme vše dali dohromady. Učili jsme se za pochodu. Je to, podobně jako všechno, o tom, jestli je člověk schopen, ochoten se učit.

Asi ano.

Ano. Vždycky nám sice v České televizi někdo řekl, že je to dobré, ale pak to někam odložil. My jsme čekali… Já už jsem na to ani neměl nervy. Říkával jsem: dostali jsme něco za námět, pojďme na pivo, necháme to být.

Ale Honza furt tvrdil, že se to musí prosadit. Dva roky pořád někoho hledal. Až když jsme se v roce 2013 ocitli u Michala Reitlera (producent, scenárista, dramaturg - pozn. red.), tak jsme se na prvním sezení dozvěděli, že do toho půjde. Rok na to jsme se u něj v kanceláři dívali na off-line prvního dílu.

My si vždycky s Honzou sedneme, já mu dám, vyjmenuju nějaké příběhy, o kterých mu něco řeknu, on jako nezaujatý divák říká: tohle by mě asi zajímalo víc, tohle míň. Pak to určitým způsobem seřadíme, aby to šlo nějak za sebou, aby se neopakovaly náměty.

Teď už sedíme každý doma, rozpracované věci si posíláme mailem. Ale byly doby, když jsme začínali, když jsme seděli v jedné místnosti, trávili jsme spolu dovolenou a psali jsme. Byla to taková pracovní dovolená.

Dá se říct, že naprostou většinu. U dvou případů (ze třetí série - pozn. red.) jsem nebyl, tam jsme to řešili tak, že jsme uvedli, že námět dodal můj bývalý kolega, který případy dělal. U těch zbylých jsem skutečně byl, buď jako vyšetřovatel, nebo vedoucí oddělení. Ten strká nos do všech případů, které tam jsou. Tím je to jednodušší.

Popisujeme případy, které pro policii dopadly dobře. Pachatel byl odsouzen… Určitě mně tak nepůsobí trauma, když o všem píšu. Neznám policistu, který strávil, stejně jako já, třicet let u vyšetřování, že by si na své případy někdy nevzpomněl. Tím, že o nich píšu, si je nijak výjimečně nepřipomínám.

Známe se od roku 2010, kdy jsem na jednom natáčení dělal poradce. Zjistili jsme, že máme spoustu společných věcí, spoustu společných názorů. Od té doby, dá se říct, jsme kamarádi.

Když jsem končil, měl jsem už nabídku z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ptali se mě, zda bych u nich nechtěl dělat jako civilní pracovník.

Nejdřív jsem to bral jako zdvořilostní nabídku, ale v okamžiku, kdy nastal čas mého odchodu od policie, jsem paní ředitelce zavolal. Zeptal jsem se, zda nabídka stále trvá. A můžu říct, že jsem tam velice spokojený.

Hrabu se v minulosti. Není vůbec od věci připomínat mladé generaci, co se tady v 50. a 60. letech stalo. Aby si pamatovali, že komunismus není asi dobrá volba. Aspoň podle mého. A tím, jak jsem měl nějaké zkušenosti s filmem, mám rád sport, jsem se celý loňský rok soustředil na zločin na hokejových mistrech světa z roku 1950.

Jedenáct hokejistů, plus dvanáctý byl hospodský, byli odsouzeni úplně za nic k několika desítkám letům žalářů. Celkově dostali asi 77 let. Postupně pak byli propouštění v rámci amnestií. Udělal jsem k tomu i výstavu, která proběhla v předsálí hokejové síně slávy, a navíc se ke všemu natočil dokumentární film, který namluvil Ondra Vetchý.

Já to úplně obrátím. Místo toho, abych něco četl, jsem nyní psal. Je to kniha rozhovorů Martina Moravce. Poslední dobou tedy čtu, co jsme si napsali, poslední dva měsíce tedy čtu svou knihu (Josef Mareš: Moje případy z 1. oddělení, vyjde v říjnu - pozn. red.).