Být vlastencem Západu?

Tak například kardinál Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry (dříve Svatá inkvizice), prohlásil nedávno, že Západ je obětí "patologické nenávisti k sobě samému", že "si neváží už sebe sama a ze svých dějin vidí už jen to, co je odsouzeníhodné a ničivé". Chce-li přežít, musí se naučit "přijmout sama sebe", hájit, co je mu vlastní, překonat své sebemrskačství.

Z amerických médií se k nám valí nabubřelá rétorika neokonzervativců, zvaných neocons, propagujících zásadu, že každá okupace armádou USA je osvobozením, americká hegemonie je dobrem pro svět, globální kapitalismus pod kontrolou Světové banky a Mezinárodního měnového fondu je "objektivní morální řád", který odmítají jen náboženským fundamentalismem či třídními zájmy zaslepení teroristé.

V patetickém stylu typickém pro postkomunistické konvertity na "západní vlastenectví", publicista Jiří Suchánek píše: "...roste počet Evropanů, kteří... se stydí za její krutou historii... Naši humanisté nemohou svým otcům odpustit, že... migrovali do světa, bojovali o místo na slunci a dokonce vítězili... Nejpodivnější je skutečnost, že toto plivání na hroby vlastních předků si říká humanismus."

Nejznámějším současným příkladem výzvy k "západnímu vlastenectví" jsou tři knihy italské novinářky a spisovatelky Oriany Fallaciové - Vztek a pýcha, Síla rozumu a dramatický rozhovor Oriana Fallaci hovoří s Orianou Fallaci pojatý jako morální odkaz jejího života. Poselství autorky je jednoduché: Dozvěděla jsem se, že umírám na nevyléčitelnou rakovinu, ale Západ je napaden horší nemocí než já - kolaboruje se svými nepřáteli, s popírači svých hodnot, nepláče dostatečně pro své oběti a neumí dostatečně nenávidět své nepřátele.

Místo aby západní politici a intelektuálové "s hrdostí hájili nejvyšší hodnotu civilizace - vlastní identitu a vlastní hodnoty", dojímají se nad slzavými historkami o palestinských dětech, odsuzují válku proti Iráku a kritizují prezidenta Bushe.

Definovat určité ideje a postoje jako chorobnou nákazu organismu, která musí být vyléčena a její šiřitelé vyhubeni, je typickým rysem totalitní politické kultury. "Obrana státu, národa a civilizace" je tak povýšena na "vyšší princip mravní", který nás opravňuje odložit všechny skrupule a zábrany a "vymítit nekompromisně jedy, bacily, ložiska nákazy z těla národa".

Definovat určité ideje a postoje jako chorobnou nákazu organismu, která musí být vyléčena a její šiřitelé vyhubeni, je typickým rysem totalitní politické kultury. "Obrana státu, národa a civilizace" je tak povýšena na "vyšší princip mravní", který nás opravňuje odložit všechny skrupule a zábrany a "vymítit nekompromisně jedy, bacily, ložiska nákazy z těla národa". Zahyne Západ na neochotu intelektuálů hájit bez skrupulí, co je mu vlastní? V jakém smyslu se mohou západní intelektuálové cítit vlastenci Západu? Je Západ univerzální civilizací, nebo jen jednou z mnoha kultur na planetě Zemi? A jaký je rozdíl mezi kulturou a civilizací?

Vojtěch Novotný, odborník na tropickou ekologii na univerzitě v Českých Budějovicích, shrnul v knize Papuánské (polo)pravdy (nakladatelství Dokořán, 2004) své zkušenosti s interkulturním setkáváním v oblasti PapuiNové Guineje. Setkávání mezi kulturami začíná v okamžiku, kdy se objevuje "cizinec" a je nutné si jeho "cizost" vysvětlit. Na příchod bělochů, které viděli poprvé, Papuánci reagovali například velmi mírumilovně a vítali je se směsí překvapení a radosti. "Jejich náhlé zjevení bylo totiž interpretováno v rámci místních kosmologií celkem jednoznačně jako návrat duchů zemřelých předků." Všeobecně se totiž vědělo, že duchové předků jsou bílí, a protože za horami na obzoru končil svět, nikdo jiný než duchové to ani nemohl být. Každé gesto a každý úkon byly interpretovány jako poukazy na nějaké události z jejich minulého života: když například "jeden z členů expedice odsekal větve z uschlého stromu, aby bylo dřevo na oheň, byl hned rozpoznán jako duch dávno mrtvého, ale všem známého vesničana, jenž strom kdysi zasadil, a všichni byli potěšeni, že duch poznal svůj vlastní strom".

Takové krásné vysvětlení "příchodu cizinců" dlouho nevydrželo, srozumitelnost papuánského světa byla zjevením bělochů narušena trvaleji a hlouběji, než se zprvu zdálo. Když s nimi vstoupili do těsnějších vztahů, museli se vyrovnat s poznáním, že nejde "o z hrobu povstavší pradědečky", ale že to jsou obyčejní smrtelníci žijící za horami na obzoru, kde tedy svět nekončí. Hypotéza o záhrobním původu bělochů byla krásná, protože zjevení cizince bylo možné vyložit z pojmů, které byly k dispozici uvnitř vlastní kultury. Jak dlouho ale vydrží taková "krásná vysvětlení"?

Každá kultura je zápasem o uhájení srozumitelnosti světa před cizinci různého druhu - před těmi třeba, kteří kladou většině cizí otázky, ptají se na věci, které by jim měly být samozřejmé. Cizinci jinak argumentují, jinak mluví, mají jiné cíle, vidí svět odjinud, a proto musejí být buď zničeni, nebo vysvětleni - ne vždy je mezi tím velký rozdíl. Kultury, které si dokážou "vysvětlit cizince", procházejí relativizujícím šokem, krize srozumitelnosti jejich světa se v nich stává obecně sdílenou zkušeností. Vynořují se radikální otázky, které teprve dělají z pouhých kronik dějiny a z pouhých kultur civilizace.

Slovo "civilizace" se objevuje později než slovo "kultura". Označuje se jím společnost, která se spravuje zákony, na rozdíl od divochů a barbarů; jako filosofický pojem pak označuje dějinný pohyb lidstva od stavu nedokonalosti a barbarství k vyšší formě vzájemného uznání a spolupráce. V civilizaci se na rozdíl od kultury srozumitelnost světa stává výslovným tématem jednání a předmětem metodické péče.

Definujme si rozdíl mezi kulturou a civilizací takto: kultura je souhrn institucí, příběhů, životních forem, které činí svět srozumitelným; civilizace je naopak proměna, kterou kultura prochází, když se musí vyrovnat s příchodem cizince.

Jan Patočka nazval Západ "racionální nadcivilizací". Je totiž radikálně jiná než všechny civilizace minulosti, které vznikly z náboženského jádra, a zůstaly proto vždy nedostatečně univerzální. Univerzálním jádrem nadcivilizace je "technověda" a na ní založený ekonomický růst; technověda je "věcné a závazné vědění", které je univerzální, protože obecně sdělitelné, nepotřebuje osobní rezonance - "je jí vlastní automatický růst, je kumulativní".

To, co ve slově "globalizace" vnímáme jako hrozbu, je právě tato emancipace ekonomického růstu od práva občanů ptát se "Jaký to má smysl?" - žádné otázky nesmějí brzdit "automatický kumulativní růst".

Historik Krzyzstof Pomian napsal ve své úvaze o evropských dějinách (Evropa a její národy, nakl. Mladá fronta 2001), že v Nietzscheově filosofii "se koncentrují všechny rozpory Evropy až k nesnesitelnosti". A ten nesnesitelný stupeň rozpornosti má i své zastrašující jméno - nihilismus. Slovník jazyka českého jej definuje jako "naprosté popírání všech hodnot mravních, společenských atd.". Proč vtrhl do křesťanské Evropy tento popíračský duch nihilismu?

Proto, že na Západě se vůle prohlédnout každé sebeobelhávání stala hodnotou nejvyšší - pravda je tu morální kategorií.

Pravda jako univerzální morální hodnota nám přikazuje vyvracet pohádky, které si lidé vyprávějí, aby "vydrželi žít". Čím ale vyznavači pravdy ty pohádky nahradí? Jen jinými pohádkami! A všechny nové pohádky budou zase odhaleny jako další sebeobelhávání! A tak přichází nihilismus.

Musíme hájit proti všem nepřátelům to, co je Západu vlastní, nabádá Oriana Fallaciová. Ale co je Západu vlastní? Řekl bych, že jen "krásná nerovnováha" mezi pravdou a smyslem, mezi nihilismem pravdy a smyslem našich životních příběhů, světélkujícím jen v pohádkách, které si vyprávějí všechny lidské kmeny, aby "měly kvůli čemu žít". Ta nerovnováha se v Evropě rozvinula do tří nebezpečných vášní, kvůli kterým stojí za to žít, i když každá z nich musí být držena na uzdě, aby se nestala ničivou posedlostí.

Ty tři nebezpečné vášně jsou: vůle k apokalypse, realistické vidění a imaginární společenství slova.

Formulí "vůle k apokalypse" označuji zvláštní jedinečnou sílu, kterou na Západě získalo obyčejné řecké sloveso "apokalypto" neboli "odkrývat, odhalovat, odhrnovat". Tato vášeň k apokalypse, k poslednímu soudu, ke konečnému řešení, k prohlédnutí každé pohádky, vyhání ze světa smysl - to, čeho si ceníme, to, kvůli čemu vydržíme žít. Bez úkrytu, bez přimhouření očí, bez místa, kam pohled vědců a soudců nesmí vstoupit, bez své "smysl přinášející pohádky" člověk ve světě nepřežije.

Formulí "realistické vidění" označuji podivuhodné západní umění "číst text jako výpověď autora o celku světa". To umění se stalo na Západě vášní pod hlavičkou "pěstování krásné literatury": západní obraz skutečnosti - a také nepotlačitelný západní odboj proti silám, které nám vnucují nerealistické vidění a prožívání světa - je výsledkem "umění číst literární dílo". Třetí evropskou vášní je zakládání imaginárních společenství čtenářů knih, jejich vykladačů a komentátorů. V takovém společenství jsou jedinci svobodní ve zvláštním smyslu - jsou nezávislí na všem lokálním, pokrevním, historicky daném; jsou sjednoceni porozuměním smyslu textu a společným bojem za jeho šíření.

Jedná se o zvláštní typ umělých společenství, v nichž loajálnost k pochopenému slovu převažuje nad loajálností k pokrevní pospolitosti, k národu či ke společenské třídě. Západní dějiny jsou především dějinami imaginárních společenství čtenářů textů, jejichž historicky nejdůležitějšími typy jsou moderní národy a velká mezinárodní hnutí.

Není ale společenství účinného slova často společenstvím iracionálním? - Vzpomeňme na dav skandující Hitlerova hesla! Není rozum bezmocný před strhující silou démonického vytržení, které rétor umí vyvolat svým slovem? Ano, společenství slova mají i svou démonickou stránku, jsou často dogmatická a inkviziční, vyhlašují určité texty za posvátné, zavádějí jejich kult a ustavují tyranii autorizovaných interpretů.

Filosofovi Janu Samohýlovi a jeho českobudějovickým studentům, v jejichž inspirujícím středu jsem poprvé hledal slova pro tuto úvahu. V. B.