Byla legrace vzít lidi z kostela do studia, říká Lizz Wright

Písně jsou postaveny podobně jako budovy. Mají základní struktury, krásu řemesla a ducha upřímnosti, které mohou udělat píseň velkou a nadčasovou. Baví mě vybírat si materiál, který má smysl nebo je v něm obsažena touha, jakou lidi pocítí jako součást okamžiku. Při studiu psaní písní se dívám na knihy o designu a čtu eseje o širokém spektru témat.

Grace bylo političtější. Pro mě bylo důležité použít umění k z usmíření lásky a odvahy. V americké politice se objevil rozdělující prvek.

Sledovala jsem svého otce a svou matku, jak sloužili v malé kongregaci rodině, přátelům a sousedům, když navštěvovali nemocné, osamělé, staré, uvězněné a nešťastné lidi. Samozřejmě ne každý trpěl nouzí a někdy byly návštěvy více o radostném přátelství. Často mě brali s sebou a já se učila zpívat, abych lidem připomněla, že vše bude v pořádku. Nevěděla jsem, zda bude situace opravdu dobrá, ale když jsme navštívili lidi, zdálo se, že jsou silnější a mají větší chuť žít.

Když se nyní ohlédnu, vidím, že jsme sdíleli lásku a láska má svou moc setkávat se s lidmi, bez ohledu na to, kde jsou. Pořád cítím, že sdílím a lásku, ale a nechávám si vzpomínku na sdílení laskavosti a lidskost s lidmi, kteří ji mohou použít, rozhodnou-li se tak, Tento druh sdílení pro mě znamená více než ceny, ačkoli pořád věřím v tvrdou práci, ve zlepšování se a ve využívání příležitostí. A znát oceněné umělce, kteří mě nazývají svou kamarádkou a učitelkou, je také ohromný dar.

V mých očích jsme všichni ze své podstaty duchovní. Jen být naživu a hluboce milovat vyžaduje tolik odvahy a tolik zázraků. Když zpívám na scéně, cítím úctu k příběhům lidí před sebou, které nikdy neuslyším. Všichni pracujeme s tím, co v danou chvíli máme, a chceme více, zkoušíme najít cestu ke svým snům. Existuje tolik tajemství a kouzel života, že u nikoho nemohu najít nedostatek duchovních ctností nebo pochopitelné touhy.

Moji sourozenci a já jsme vyrůstali při poslechu Arethy Franklinové a Shirley Caesarové i mnoha dalších gospelových umělců patřících ke gospelovému hnutí 80. a 90. let Také jsme poslouchali hodně klasické hudby a byli jsem rovněž ovlivněni rozhlasovými pořady s vypravěči.

Tradice gospelu je mocné praktikování emocionální transcendence. Učíte se, jak hluboce vnímat a současně se velmi uvolněně soustředit na poselství. Podle mě je to velmi podobné meditaci.

Na Felllowship jsem hledala skupinu talentovaných hostů, kteří se mohli osobně ztotožnit s příběhy a tradicemi hudby, kterou jsme tvořili. Je zábava vzít lidi z kostela do studia.

Calexico je jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Jejich bubeník je úžasný.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: