Bůh není teista

Podle mého hlubokého přesvědčení opakem víry není ateismus; mnohé z toho, co nazýváme ateismem, jen kriticky a prospěšně očišťuje víru od jejích karikatur a pokleslých forem.

Opakem, protikladem a hlavním nepřítelem víry je pověra, modloslužba. Modloslužbě propadá ten, kdo bere příliš vážně něco, co si takovou vážnost nezasluhuje. Peníze, politika, sex, kariéra, moc - to všechno má jistě v životě svou váhu, ale kdo tomu propůjčuje vážnost poslední a nejvyšší - činí-li z toho boha, neboť podle Martina Luthera Bůh je pro nás to, čemu prostě přikládáme nejvyšší význam - jsme k tomu připoutáni, začíná nás to zotročovat.

Umíme-li se tomu zasmát, jsme na cestě k prostoru svobody od model, kterému říkáme víra: důvěra v to, co tvoří základ a hlubinu života a co je důvěry, lásky a naděje skutečně hodné. Není náhoda, že lidé zdravé zbožnosti - na rozdíl od hořkého skepticismu nevěry a křečovitého fanatismu bigotnosti či pokryteckého a skuhravého pobožnůstkářství - byli vždy lidmi překypujícími humorem: od chasidských rabínů přes svatého Františka z Assisi, Filipa Neri či Tomáše Moora, po Chestertona a Jana XXIII.

Debata o tom, zda má být v Ústavě Evropské unie deklarováno, že naše kořeny jsou křesťanské, je od počátku trapná, je to jen další pokus katolické církve být náboženstvím státním, tentokrát v jakési méně přímé formě. Tento požadavek podporují konzervativní strany ne proto, že by jim záleželo na křesťanských kořenech Evropy, ale protože chtějí ve volbách zúročit strach z muslimských přistěhovalců, který je v Evropě masovým problémem.

Nicméně Tomáš Halík postihl ve své úvaze o smíchu opravdu univerzální poselství křesťanství, jedinečný zdroj kritické energie všech Evropanů, ať už věřících, nebo ateistů či jen evropskou kulturou nakažených příslušníků jiných národů; je to kritika modlářství, posvátných kauz, zbožňování Vůdců a tanců kolem pozlacených telat všech druhů.

Žádný král se nemůže prohlásit bohem, bůh s ničím a nikým nesplývá, vše ho jen naznačuje. Král, který chce být bohem, je k smíchu, lze o něm mluvit jen s ironií. V tom boji proti zbožnění věcí tohoto světa jsou křesťané a ateisté spojenci. Mezi viditelným světem a neviditelným bohem je propast, a tu se křesťan snaží připomínat a vyslovit, někdy do ní padá; ateista tu propast vidí také, i když po svém: v každém bohu poznává naše převlečené strachy, pozlacené tele našich zájmů.

Milan Kundera propojil své umění románu s tímto ateismem smíchu, s bojem proti agelastům (tak nazýval Rabelais ty, co se nikdy nesmějí), kteří vidí v každém žertu svatokrádež. A vidí dobře: smích zbavuje posvátnosti hodnoty, které agelasté rádi sakralizují, třeba vlast, mateřství, lásku, lidská práva, ekonomický růst.

V úžasném filmu Danise Tanoviče No Man´s Land (1993) se smějeme posvátným kravám Západu - tisk, OSN, lidská práva, jejich umělá důstojnost je groteskní v běsech balkánské války. Člověk myslí, Bůh se směje - cituje Kundera staré židovské přísloví a navrhuje považovat román za ozvěnu božího smíchu.

Teprve smích zvedá závoru a vpouští nás do země zaslíbené, v níž nikdo nemá právo na pravdu, jen na porozumění. Křesťanský smích ovšem vstoupil do prostoru, kde již po staletí zněl smích římský, ten ale měl jiný zdroj: co je zakázáno, se musí někdy ukázat, co nesmíme říci, musí být někdy propuštěno na svobodu a zaznít - to je princip karnevalu. Každá vážná řeč má svou nevážnou verzi, která je zamlčena, ale když je karneval, tak se vysloví a my se smějeme.

Řím dal Evropě nejen lex, přísnost zákona, ale i risus, přísnost smíchu, který útočí na každého, kdo by chtěl vládnout skrze to, co se nesluší říci, co se nemá říci, co je zakázáno říci.

Ateismus stojí na stejném břehu jako křesťanství, je také bojem proti modlám, proti laciné víře, proti hypermarketu pověr, na nichž naše společnost růstu Růstu funguje. Vidím v křesťanství, jak je Halík interpretuje a zosobňuje, jeden z kořenů evropské vzpurnosti, rebelantství, vzdoru proti tomu, co je uctíváno z příkazu Moci - ta je přece vždy modloslužebnická.

Ve stejné řadě jako Tomáš Halík, i když na protestantském chodníku, stojí jeden z největších křesťanů 20. století - Dietrich Bonhoeffer. Ten v boji o osvobození křesťanství od modloslužebnictví došel nejdále: ve jménu víry odmítl náboženství.

Co je náboženství? Je to útěk z lidské situace ve světě, která je dána smrtelností a nejistotou. Poslové náboženství zaženou člověka do kouta zastrašujícím šepotem Umřeš a nevíš! a pak mu nabídnou úlevu, skok do víry v boha. Zastrašený člověk skočí - a ti poslové si zapíší jméno dalšího zákazníka na svůj seznam.

Sekularizace je pro Bonhoeffera věkem, v němž člověk ve svém smrtelném koutě vydrží a odpoví poslům: Vím, jsem smrtelný a nic nevím jistě, ale neuteču z mého tohoto světa do vašeho onoho světa. Takový člověk je ateista, protože se směje poslům náboženství, nechce věřit v náboženského boha, který je vždy jen modlou, k níž se upíná zastrašený člověk. Ateismus sekularizovaného věku otvírá prostor pro opravdovou víru, která začíná až za náboženstvím.

Dokáže se křesťanství jednou rozejít s náboženstvím, zbavit se tohoto převleku našich úzkostí? Myslím, že poslední velké náboženství je ekonomický růst, ten nesmyslný růst Růstu, který obsadil v srdci a mysli zastrašených sekularizovaných lidí místo, uvolněné křesťanstvím. Je to poslední velká modla, po ní přijde jen zasloužený konec lidské přítomnosti na Zemi.

Tomáš Halík ve stopách křesťanů, kteří vedli statečný boj s idolatrií 20. "století extrémů", hledá víru v Boha pro lidi sekularizovaného věku.

Ptal jsem se cest je název jeho nejkrásnější knihy. Ptá se trpělivě především cest, po nichž lidé unikají ze sametové tyranie vyznavačů modly ekonomického růstu. Pro ně je víra v bohy vymyšlené náboženstvím příliš laciná. I já se po takové cestě nejistě vleču, některým modlám jen stěží odolávám, jiné sám vymýšlím. Halíkovy otázky jsem na své cestě mnohokrát a zřetelně slyšel, často mi pomohly. Díky za ně v naší modloslužebnické vlasti. Marx jednou řekl "Já nejsem marxista" a jistě se přitom trochu smál. I Bůh se směje, protože není teista.

Tomáš Halík: Oslovit Zachea, Nakladatelství Lidové noviny 2003, 500 stran, cena neuvedena