Článek
V češtině vychází řada popularizačních publikací, které více či méně vycházejí z buddhismu, ovšem tak poctivý, systematický a podrobný výklad vývoje celé mahájány se těžko hledá. Williamsova kniha není stručnou příručkou s bonmoty, které lze použít na večírcích, jde skutečně do hloubky a předpokládá u čtenáře alespoň základní přehled, což sám autor v předmluvě uvádí. Odmění vás brilantním rozborem buddhistických myšlenek, které nezestárly ani o den.
Podrobně vysvětluje koncept tzv. bódhisattvy či to, jaké ideje postupně přinesly jednotlivé osobnosti - Nágárdžuna, Čandrakírti, Fa-cang a další. Bohatě cituje z indických, tibetských i čínských súter a odhaluje fascinující souvislosti mezi filozofickým myšlením v různých zemích a dobách.
Narazíme i na pasáže humorné, třeba když žárlivý konfuciánský mudrc Chan Jü nesnesl, že samotný císař uctíval Buddhovo učení a dokonce prý měl jeho kost. Postěžoval si, že Buddha byl barbar, ani neuměl čínsky a divně se oblékal. „Žádám, aby kost byla předána do rukou úřadů a aby byla vhozena do vody či ohně,“ protestoval Chan Jü. Císař ho za tuto drzost nenechal popravit, jen ho odeslal do odlehlé provincie „zamořené krokodýly“.
Williams neskrývá, že některé části mahájánových textů jsou těžko pochopitelné, sútry mnohdy zatěžuje nejednoznačnost, mysticismus a těžko proniknutelné metafory, které u laiků mohou vyvolávat zmatek.
Buddhismus není typické náboženství, nemá Boha, ani dogmata, a Buddha neurčil ani žádného nástupce, který by střežil jednu pravdu. Jde o 2500 let starou tradici, která si nedělá nárok na jednotnost. I když k jakýmsi konferencím v rané fázi buddhismu docházelo, ani tam nešlo o to vnutit všem lidem jeden názor. Mahájánoví mudrci spolu debatovali, mohli se kritizovat a každý učitel vedl své žáky trochu jinak.
V nadsázce lze říct, že každý buddhista má svůj vlastní buddhismus. Možná právě to první historický Buddha chtěl, když zdůraznil, aby žáci byli sami sobě světlem a nevytvářeli si žádnou hierarchii.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: