Hlavní obsah

Buddha a Bondy. Autor, který otevřel Čechům dveře k indické moudrosti

Egon Bondy bývá vnímán v lepším případě jako spisovatel, v tom horším jako mýtická postavička, která se nějak „motala kolem Plastiků“. Byl to ovšem také filozof s obrovským rozhledem, což dokazuje i nové vydání jeho spisu Indická filozofie.

Foto: Katarína Hudačinová, Národní galerie Praha

Z výstavy Buddha zblízka v Národní galerii

Článek

Již v padesátých letech Bondyho zaujala indická filozofie, za jejíž páteř vždy považoval filozofii buddhistickou. Začal studovat sanskrt a chtěl se stát profesionálním indologem, k čemuž pak nedošlo. Přesto v roce 1968 vydal vynikající monografii Buddha, kde poprvé stručně interpretoval poselství geniálního myslitele, jež zformuloval 5 století před Kristem.

Koncem sedmdesátých let si Bondy stěžuje, že o indické a čínské filozofii se moc neví a skoro neexistuje odborná literatura. Proto se pouští do vlastních dějin filozofie, i když si je vědom, že takové dílo má psát tým specialistů. Pouštět se do toho sám byl zajisté megalomanský nápad.

Svou Indickou filozofii dokončil v roce 1981. Od ostatní vědecké produkce se liší – Bondy se vyhýbá suchému jazyku. Vychází z původních súter, ale prakticky vůbec necituje jiné odborníky. Psal přiznaně autorské „bondyovské“ dějiny filozofie. V rámci dobových podmínek se mu podařilo téměř nemožné. S omezeným přístupem k zahraniční literatuře sepsal ambiciózní obsáhlé shrnující dílo, které začíná už od védských spisů. Umí odhalit souvislosti mezi upanišadami a buddhismem, upozorňuje i na paralely s evropským myšlením. Zdůrazňuje, že nejde o esoteriku, ale racionální myšlenkovou tradici. Žádný český autor už po něm nic podobného nenapsal.

Foto: Profimedia.cz

Egon Bondy

Bondyho text je pochopitelně trochu zastaralý, dnes máme k dispozici spoustu překladové literatury a nejsou to jen komerční knížečky (tzv. pop-buddhismus), které vyvolávají zkreslené představy. Pokud by měl někdo vážný zájem konkrétně o buddhismus, podrobnější modernější výklad i elegantnější formulace nabízí třeba práce britského profesora Paula Williamse. Pro základní seznámení s problematikou a získání kontextu je však Bondyho kniha dostačující.

Pro vysokoškoláky by mělo být seznámení s indickou filozofií samozřejmostí, ale učit by se měla už na gymnáziích, což se až na výjimky neděje. Průměrný Čech má tak dodnes o buddhismu legrační představy. Nedaří se oddělit exotické kulturní prvky a pohádky od filozofické podstaty.

Buddhismus je jen zjednodušující evropský pojem pro obrovský myšlenkový systém, jehož základy položil buddha (česky: probuzený) před cca 2500 lety. V Indii se používá pojem dhamma nebo dharma. Buddha nebyl Bůh, ale šlechtic jménem Siddhartha Gautama z malého království na hranici dnešního Nepálu a Indie, který se vzdal života v paláci a odešel hledat moudrost. Měl příznivce, ale nezaložil církev. Měl autoritu, ale odmítal slepou víru.

Nejstarší tištěnou knihu světa našli v jeskyni. Je o hledání štěstí

Kultura

V buddhismu neexistuje Bůh ani papež. Slovo náboženství se pro buddhismus příliš nehodí. Buddhistické sútry (učená pojednání) se liší podle země a doby, kdy vznikly. Buddhismů tedy existuje více a buddhista nesmí nikoho nutit do nějaké „víry“. Původní indický buddhismus má poměrně málo společného s čínským čchanem či japonským zenem.

Foto: Dharma Gaia

Indická filozofie

Buddha původně studoval u různých asketů, ale zjistil, že asketismus k ničemu nevede, je to stejný extrém jako obžerství. Našel klid v mysli pomocí meditačních cvičení a vykročil tzv. střední cestou. Také pochopil, že příčinou lidského neštěstí jsou hlavně touhy ega a lpění. Vyslovil o tom tzv. Čtyři vznešené pravdy.

Buddhismus podrobně rozpracoval myšlenky relativity jevů a moderní věda z něj čerpá dodnes. Na původní ideje se ale nabalily různé asijské lidové zvyky, což laiky v Evropě stále mate.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Výběr článků

Načítám