Brutal Assault s Laibach a Smetanou. Klasik ustál i radikální úpravu, ne vždycky ale sedla

U Cult of Fire nešlo jen o nastudování známých skladeb Bedřicha Smetany, na pódiu s nimi hrál pražský Bohemian Symphony Orchestra pod taktovkou Martina Šandy. Šlo tedy o skutečný crossover, tedy mísení nesouvisejících žánrů, kdy se propojil svět metalu a vážné hudby.

Díky spojení s orchestrem zůstala zachována bohatost a plnost Smetanovy hudby. Rockové kytary se s ní dobře spojily.

Jako by se projevilo, že náš „nejnárodnější“ skladatel byl ovlivněn přístupem Richarda Wagnera, který si liboval v mohutném zvuku, lépe vyzněly skladby s plným zvukem jako Tábor, Vyšehrad nebo Pochod národní gardy či pasáže Triumfální symfonie. Naproti tomu Vltava postrádala plasticitu, nezurčela jako potůček, ale rovnou se valila. Chyběla i větší dynamika, což je však pochopitelné – amplifikovaná rocková kapela ji má menší než symfonický orchestr.

Šťastné nebylo především vedení bicích, které až příliš zdůrazňovaly rytmus. Zejména kanonáda kopáku překrývala detaily. Patří to sice k death metalu, kdyby však bicí hrály o něco méně výraznou roli a zvuku tolik nedominovaly, byl by dojem ještě lepší.

Smetanova hudba každopádně prokázala svou sílu a životaschopnost, když neztratila svou působivost ani v takto radikální úpravě. A hlavně – bedlivě ji poslouchalo nějakých dvacet tisíc lidí, kteří obvykle na koncerty symfonické hudby nechodí. Není lepší způsob, jak ji přiblížit publiku vyznávajícímu zcela jiný žánr?

Ocenit je třeba výběr skladeb. Při oslavách dvou set let od narození velikána české hudby se všude uvádí Má vlast a chystají se Smetanovy opery. Triumfální symfonie, natož Pochod národní gardy se nehrají.

Jak široký je žánrový záběr festivalu, ukázalo nejen vystoupení Olaf Olafson and The Big Bad Trip, nabízející psychedelický rock konce šedesátých let střihnutý acid jazzem, ale hlavně slovinští Laibach. Ti se vrátili ke kořenům, k albům a mrazivé industriální hudbě osmdesátých let a děsivým úpravám známých skladeb, které převáděli do úplně jiného pojetí, často protikladného vůči původnímu záměru.

Návrat ke kořenům předvedli už při svém loňském pražském vystoupení v Paláci Hybernia, kde ale „návratová“ část War představovala jen jednu součást rozsáhlého koncertu v rámci turné Love is Still Alive pojatého jako divadelní představení se třemi jednáními.

V pevnosti v Josefově nyní tyto skladby dominovaly. Zazněl Brat moj z debutové eponymní desky nebo Kravava gruda – Plodna zemlja z Nové Akropole či Live is Life a Geburt einer Nation z Opus Dei, ukazující na nebezpečí nacionalismu.

Koncert ukázal, že se síla Laibach nevytratila, ale je největší v době, kdy je svět ohrožený, kdy opět probíhá válka. Laibach byli často kritizováni kvůli využívání totalitních, zejména nacistických symbolů, ale právě ty k totalitním režimům a jejich propagandě neodmyslitelně patří, ať je to totalita nacistická, nebo ta Putinova, či kohokoli jiného.

Když byl cover Alle gegen Alle od přímočarých představitelů německé nové vlny D.A.F. uveden zvoláním Hello Europa, mrazilo z toho, protože v Evropě opět může být každý proti každému. V kulisách pevnosti to bylo dvojnásob silné.

Nechyběla ani cover verze písně Rolling Stones Sympathy for the Devil a titulní píseň z béčkové sci-fi parodie Iron Sky 2 – o nacistech, kteří přežili na Měsíci. Mimochodem, docela připomíná titulní skladbu z bondovky Golden Eye. Laibach moc dobře vědí, co se kde používá.

Metal však programu dominoval. Klasický „death“ nabídli Left To Die, tvořeni veterány scény – kytaristou Rickem Rozzem z Death a Massacre, baskytaristou Massacre a Obituary Terrym Butlerem a zpěvákem Exhumed Mattem Harveyem. Stylově čisté, ale chybělo tomu něco navíc, nějaký posun.

Totéž lze říci o švédských Candlemassem, kteří stáli u kolébky doom metalu. Hudba byla hymnická, riffy sabbatovské, zpěv silný, ale kytarová sóla trochu „ouf of time“.

Velmi přesvědčiví byli naopak birminghamští Architects, kteří ukazují, jak se vyvíjejí. Začínali s velmi chaotickou hudbou se složitými rytmy, která neměla daleko k hluku, i když rytmy byly promyšlené.

V současné metalcorové podobě sice kořeny nezmizely, ale přibyly k nim melodické vokály a mrazivé plochy kláves. Sam Carter je nejen frontman, který umí strhnout publikum, ale hlavně výborný zpěvák s širokým spektrem projevu, jenž sahá od melodických linek až ke growlingu. Bubeník Dan Searle je stále motorem kapely.

Velmi dobří byli také ukrajinští metalcoroví Jinjer z doněcké Horlivky s vynikající zpěvačkou Teťanou Šmalujkovou, která zvládá jak hymnické melodie, jež by mohly rozezpívat publikum, tak hrdelní řev. I když by klidně mohla zpívat stadionový rock, kapela se drží tvrdého metalcore i v melodických pasážích, což Jinjer vyděluje a přidává jim na síle.