Britský zpěvák Rod Stewart: Hotelových pokojů jsem zničil nepočítaně

Probíhající turné jste nazval One Last Time a nechal jste se slyšet, že je vaše poslední velké rokenrolové. Jak se vyvíjí?

Báječně, skoro všude máme vyprodáno. V Praze ještě nějaké vstupenky zbývají, srdečně tedy fanoušky zvu.

Máte vůbec jako velký fotbalový fanoušek na turné čas sledovat zápasy Mistrovství Evropy ve fotbale?

Samozřejmě. Před pár dny to zrovna Maďaři nandali Skotsku, kterému fandím. To mě mrzelo, ale Skotové prostě ten večer nebyli dost dobří.

Pořád v závěru koncertu kopete mezi diváky fotbalové míče?

Ano, ale mám teď v kapele šest holek, dohromady je nás třináct, a kopání míčů jsem přenechal jim. Mně už to nedovolují, protože jsem je trefoval tak tvrdě, že u lidí v publiku docházelo ke zraněním.

Takže já si teď symbolicky vykopnu jeden a ostatní pak kolegyně něžně hodí. Ale pořád všech třicet míčů k tomu na každý koncert určených sám podepisuji.

Kdo z muzikantů, s nimiž jste se na začátku své kariéry v šedesátých letech setkal, na vás měl největší vliv?

Nevím, to je těžká otázka. Znal jsem jich hodně a silně nás všechny, kteří jsme začínali v šedesátých letech, ovlivnili. Pro mě bylo v tomhle směru asi největším životním zážitkem setkání s Jamesem Brownem. Řekl, že Rod Stewart je nejlepší soulový zpěvák všech dob. To už mělo nějaký zvuk.

Ve druhé polovině sedmdesátých let už nebyly vaše nahrávky jenom rockové, ale ve vaší hudbě se objevily i jiné vlivy, například pop, disko nebo nová vlna. Později jste nahrál alba předělávek písní různých žánrů. Nudil byste se celý život v jednom žánru?

Nakonec ale hraju rokenrol celý život. Je mi už sedmdesát devět let a pořád mě baví stejně, jako když jsem začínal. Je to úžasné živobytí, vstát a zpívat tisícům lidí, aby pak šli domů šťastní a s úsměvem na tváři. Je to nejlepší práce na světě.

Ale objevovat jiné žánry mě také baví. Miluju veškerou hudbu, považuji se za muzikologa. Neumím zpívat operu, ale rád zpívám skoro cokoli. Mám teď smlouvu na to, že nahraju country album. Ale zdá se, že předtím ještě možná přijde na řadu jedno další swingové.

Ve které éře byla tahle vaše práce nejzábavnější?

Dnes už to sice není tak divoké, nebereme drogy a neničíme hotely, ale pořád jsem na pódiu šťastný. Ty dvě hodiny na pódiu naprosto miluji a chci, aby to bylo navždy. Nevím, jak dlouho budu moci ještě vystupovat, ale do důchodu nechci.

S Joolsem Hollandem jsem nahrál album Swing Fever. Je to jazz, a rád bych s ním vyrazil na turné, až skončí tohle. Nemusím už hrát na velkých stadionech, myslím, že už jsem dokázal, že to umím. Chci ale dál dělat hudbu a hrát v nejbližší době právě třeba s big bandem.

Kolik hotelových pokojů jste během své kariéry zničil?

Nepočítaně. S kapelou The Faces, jejíž jsem byl také členem, jsme v tom byli přeborníci. Byli jsme první, kdo to dělal. Dneska už to umí každý.

Plánujete ještě něco s The Faces?

My to tak střídáme, takže když nejsem na turné já, je na něm Ronnie Wood, který hraje s Rolling Stones. Ale něco málo jsme nahráli a jednou to vydáme.

Vnímal jste během své kariéry nějakou rivalitu mezi americkými a britskými muzikanty?

Ne, nemyslím si, že by něco takového bylo. Určitě ne ve větší míře, než jak to je například mezi britskými kapelami, třeba mezi Oasis a Blur. Má zkušenost je, že se umělci navzájem docela dobře berou.

Letos v únoru jste prodal katalog svých písniček společnosti Iconic Artists. Nejste jediný umělec, který to v posledních letech udělal, i když jiná část umělců naopak znovu nahrává své písničky, aby k nim práva získala. Co vás vedlo k prodeji?

Bylo to za hodně peněz, proto jsem ho prodal. Mé děti jsou na tom dobře a já bych rád měl ty peníze teď, abych si je mohl užít ještě během svého života. To rozhodně zahrnuje i to, že jejich část nechám právě svým dětem. Prostě jsem to chtěl udělat, byla za to pěkná suma. Nejspíš byste udělala totéž.

To je možné. Přesto by nás zajímalo, jestli to bylo těžké rozhodování?

Ale ano, bylo. Nemám však ke svým písním majetnický vztah. Jasně, jsou to mé děti, napsal jsem je, vzešly ze mě, a pak jsem je, stejně jako své skutečné děti, vypustil do světa a sleduji, jak se jim daří. Rozdíl je ten, že lidské děti neprodáváte.

Pointa toho všeho je, že tu mé písničky pořád budou, ať už je vlastním, nebo ne.

Která část dne je pro vás na turné nejoblíbenější?

Vždycky jsem měl rád ten čas po koncertě. A teď mám skvělou kapelu, šest holek a šest kluků, a se všemi jsme dobří přátelé. Jsou jako má rodina, jsem pro ně trochu jako táta.

Po každém koncertě si pár hodin propovídáme, dáme si drink a zasmějeme se. Jsme si blízcí a pro mě je to opravdu výjimečný čas.

Vždycky jsem míval jen spoluhráče muže, to bylo jiné. Ženy tomu dodají rovnováhu a je to příjemnější.

Který jeden koncert ve vaší kariéře je pro vás nezapomenutelný?

Bylo jich mnoho. Řada těch výjimečných se odehrála doma v Glasgow, Dublinu či Londýně. Ale asi nejvíce nezapomenutelný byl ten, který překonal světový rekord v počtu návštěvníků, v Riu de Janeiro. Bylo tam pět milionů lidí. To bylo o dva miliony víc, než přišlo na Madonnu. Dostal jsem se tak do Guinnessovy knihy rekordů. To si člověk zapamatuje navždy.

Jak se na Copacabaně hrálo?

Neviděl jsem, že je těch lidí tolik. Bylo to stejné jako na kterémkoli jiném koncertě, viděl jsem prvních pár řad. Ale přijde mi vtipná představa, že když jsem dozpívával písničku, lidé vzadu slyšeli teprve tak její začátek. Byla to výjimečná událost.

Na co se letos nejvíc těšíte?

Dovolená s rodinou se blíží, na to se po dlouhém turné těším moc. A potom na další práci. Nemůžu chtít víc, jsem extrémně vděčný za to, co jsem prožil a co mám. Doufám, že to bude ještě dlouho pokračovat. V tuhle chvíli je nejdůležitější dobré zdraví.

Ještě bych se ráda zeptala na nedávný incident na koncertě v Německu. Vyjadřoval jste na něm podporu Ukrajině a prezidentovi Zelenskému a část publika na to reagovala negativně. Jak jste to vnímal?

Musíte si uvědomit, že jsem se narodil po druhé světové válce. Moji starší sourozenci a rodiče mi vyprávěli příběhy, často srdcervoucí, o tom, co se dělo. Blízkost války pocítili kvůli bombardování. Pořád věřím, že taková válka znovu nebude, ale stát se to může a my tomu musíme zamezit.

Tahle agrese, kterou předvádí Putin, je naprosto nepřijatelná. Ukrajina není součást Ruska, ale svobodný stát. Proč by jí to Rusko mělo brát? Proč se Putin tak bojí NATO, které neútočí? Jediný, kdo útočí, je přece Putin. Kvůli své paranoii.

Proto podporuji Ukrajinu a její uprchlíky. Posílal jsem pro ně svého synovce, aby je přivezli, pronajal jsem jim na čas dům, najímám si je, aby pro mě pracovali, a na svých koncertech každý večer ukazuji ukrajinskou vlajku a věnuji lidem z té země píseň. Protože to, co Rusko předvádí, je naprosto protiprávní a špatné.