Článek
Loni zrušil evropské turné, ale nyní Sohn, vlastním jménem Christopher Michael Taylor, s rodinou přesídlil do Barcelony a přetvořil svou show tak, aby z ní měl dobrý pocit.
Vaše aktuální evropské turné začalo v dubnu. Jak ho zatím hodnotíte?
Mám pocit, že je každým dnem lepší. Poslední dva koncerty v Záhřebu a Linci byly zatím jednoznačně nejlepší. Moc mě překvapilo i publikum v Curychu, tam jsme prožili příjemný večer. Mám novou kapelu a světelnou show, vše se chvíli usazovalo, ale nyní už mám skvělý pocit.
Před rokem jste britskému hudebnímu časopisu DIY řekl, že vaše první album Tremors pro vás zemřelo ve vteřině, kdy jste ho vydal. To je docela nepříjemná představa, že pak ty písně musíte dlouho hrát na koncertech.
A úplně stejně jsem to pak bohužel vzápětí prožil s druhým albem Rennen. Jakmile bylo hotové, začal jsem písně nenávidět. Nelákalo mě je hrát na koncertech. Má to několik fází. Nejdříve na nich hrozně dlouho pracuju a trvá celou věčnost, než jsem s nimi spokojený. Má práce je hotová a chci ji vydat. A vydavatelství řekne – paráda, můžeme to vydat už za sedm měsíců. Ale já to potřebuji vydat hned, protože když to neudělám, začnou mě skladby nudit ještě před tím, než se dostanou ven.
Když je pak hrajete na koncertech, zamilujete se do nich znovu?
Jsem rád, že tentokrát se to snad děje. Ale loni jsem zrušil turné, protože jsem měl úzkost z toho, jak mé koncerty vypadají. Nyní mám jinou kapelu a naprosto jsem změnil přístup. Na posledních koncertech předtím, než jsem zrušil evropské turné, bylo všechno až moc velkolepé, měly atmosféru festivalu. Začal jsem svou show nenávidět.
Pak přišla chvíle, kdy jsem měl jet na měsíc do Evropy a věděl jsem, že to nemohu udělat. Nedovedl jsem si představit, že pojedu na turné s koncertem v takové podobě. Nechtěl jsem, aby mě takto lidé slyšeli.
Do toho se mi narodilo dítě. Vzal jsem si na nějaký čas volno, napsal pár nových písniček a naprosto změnil koncept. A z písní ze druhého alba, které jsem zařadil do setlistu, mám nyní dobrý pocit.
Co popisujete, zní jako docela slušná umělecká krize. Co přesně vám pomohlo vrátit se na pódium?
Znovu jsem promyslel, co chci. Do pozice, která pro mě nebyla příjemná, jsem se dostal v souvislosti s tím, že jsem se před třemi lety z Vídně přestěhoval do Los Angeles. V tu chvíli získalo vše kolem mě větší měřítko. Měl jsem pocit, že když jsem v tom městě, musím napsat minimálně r’n’b album. Nyní jsem se vrátil do Evropy, žiju v Barceloně a mám pocit, že zase cítím půdu pod nohama. Uvědomil jsem si, že mi ta americká přehnanost nesedí.
Nyní znovu pracuju hlavně s Rakušany a vrátil jsem se k elektronice, kterou mám rád. Řekl bych, že má show je teď chytřejší než ta, kterou jsem předváděl vloni. Aktuální turné patří hlavně dvěma novým písničkám Nil a Hue. Chci pokračovat v průběžném vydávání písní. Až budu mít pocit, že mám materiál na album, vydám ho. Nechci se ale už upínat k nějakému vzdálenému cíli v budoucnu.
Připadá mi, že se tak trochu vyžíváte v nových začátcích.
Zdá se, že se u mě objevuje určitý vzorec chování, že? Vždycky mě bavilo spíš něco rozjíždět než dotahovat. Ale naučil jsem se s tím pracovat. Nicméně je v mém přístupu špetka nenávisti k sobě samému. Občas si vedu skvěle, mám pocit, že se mi povedlo něco fantastického, a pak mám zase dojem, že je to nejhorší hudba, kterou jsem kdy složil. Potom se vrhnu na něco úplně odlišného.
Překvapil jste mě. Myslela jsem, že ten pocit odcizení nastal jen po vydání prvního alba a s tím druhým jste se víc našel.
To jsem si původně myslel i já. Ale bohužel se ukázalo, že můj mozek takhle nefunguje. Asi budu hledat do konce života.
Proč jste si za další místo k životu vybral zrovna Barcelonu?
Pochází odtud má žena a nebyla tam od svých šesti let. Poznal jsem ji před čtyřmi lety a v minulém roce jsme se vzali. Naštěstí má v sobě stejný neklid jako já a Los Angeles ji začalo nudit. Navíc rodičovství je obrovská životní změna. Začali jsme přemýšlet o tom, že v Americe asi vychovávat dítě nechceme.
Jste ale také hudebním producentem a v Los Angeles jste měl určitě daleko víc příležitostí pracovat s mladými ambiciózními umělci…
Velká část mé tamější práce byla naprosto děsná. Ale tu jste ani neměli možnost slyšet, protože nevyšla. Spoustu času tam trávíte tím, že se snažíte psát úžasné písně s lidmi, které moc neznáte, a nemáte na to žádný čas. Je to příšerný způsob, jak přistupovat k hudbě.
Stalo se mi dokonce, že umělec potřeboval ve dvě skončit, protože mířil na session s dalším producentem, kterého také neznal. Z toho mají vzniknout slušné písně na desku? Tak to nemá být. Plýtvá se penězi a časem.
Povedlo se vám tam podílet se producentsky na albu, na které jste pyšný?
Ano, s písničkářkou Banks jsem pracoval mnohem přirozenějším způsobem. Podílel jsem se už na jejím prvním albu a na druhém jsme ve studiu makali několik týdnů. Něco se povedlo. Občas se stává, že něco složíte s jedním umělcem a ta písnička skončí u někoho dalšího, to je také docela legrační. Chci produkovat i nadále, ale v klidnějším tempu. Umělci teď občas jezdí do mého studia v Barceloně. Je to daleko pohodovější, než když jsem byl v nějakém super slavném studiu, ve kterém sice nahrávali třeba Pink Floyd, ale na jejich drahý mixážní pult jsem se bál položit svůj notebook. Hudební spolupráce musí být osobní a vyžaduje čas.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: