Článek
Své první album Keep a Private Room Behind the Shop jste vydal v roce 2011 a celkem jste nahrál pět desek. Svůj první koncert jste ovšem odehrál teprve letos v březnu. Jak jste se cítil bezprostředně před jeho začátkem?
Cítil jsem velké nadšení. O tom, že budu vystupovat, jsem uvažoval už dlouho. Vlastně několik let. V posledních chvílích jsem se moc těšil, až vylezu na pódium. Překvapilo mě, že jsem nebyl až tak moc nervózní. Uvědomil jsem si, že jsou to jen písničky, že nejsem například doktor, který by se chystal k první operaci. Řekl jsem si, že o nic nejde a nemusím se strachovat.
Chtěl jsem si první koncert užít. Byl jsem klidný a zatím se mě ten stav drží. Mám rád ticho před začátkem. A vystoupení si zatím užívám, už proto, že je to pro mě nová zkušenost.
Proč jste se do koncertování nepustil dřív?
Ani nevím, dlouho jsem se tím nezabýval. Nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří touží po pódiu. Mnoho umělců to má v sobě, ožívají před lidmi, jsou závislí na publiku. Já takový nejsem. Mé písně navíc získaly větší ohlas v době, kdy se mi narodily děti. Nechtěl jsem je a partnerku opouštět a odjíždět na turné.
Takže důvod, proč jsem tak dlouho nekoncertoval, byla kombinace přání trávit čas s rodinou a toho, že jsem po tom nijak zvlášť netoužil. Ale o to je to teď hezčí. Za ty roky vznikla docela slušná skupina lidí, kteří mě chtějí slyšet hrát naživo. Vedla k tomu dlouhá cesta, ale nyní to stojí za to.
Jak moc budete koncertovat v budoucnu?
Nevím. Zatím si hraní užívám, ale nechci dospět do bodu, kdy vyrazím na, dejme tomu, dvouměsíční turné. Chci, aby byl každý koncert výjimečný a každý si chci pamatovat. Nepřeji si, abych se dostal do situace, kdy se budu měsíce jen přemisťovat z místa na místo a už ani nebudu vnímat, co zpívám. Pokaždé chci zpívat jiné písně, nechci se moc opakovat.
Váš první koncert se konal v kostele St Pancras Old Church v Londýně. Proč jste si vybral právě to místo?
Je to kouzelný prostor a má skvělou akustiku. Navíc je poměrně komorní. Na koncert se tam vejde asi sto padesát lidí. Přál jsem si co nejosobnější kontakt, aby to byl příjemný začátek mé koncertní kariéry.
Říkal jste, že větší úspěch vaše písně začaly mít poté, co se vám narodily děti. I z vašich videoblogů se zdá, že jsou pro vás opravdu podstatnou inspirací…
První album jsem vydal ještě před jejich narozením, ale všechny ostatní písně už jsou jimi zásadně ovlivněné. Druhou desku jsem vytvořil, když byla má partnerka těhotná, další, když se narodilo první dítě, další, když přišlo druhé. Nepíšu zdaleka jen o nich, ale celé se to točí tak nějak kolem.
Na Youtube jste mimo jiné sdílel svých pět bodů, jak psát písně. Číslo tři zní – buďte génius. Každý má podle vás řadu dobrých nápadů, ale ne všichni se pokusí je realizovat. Vy lidi povzbuzujete k akci. Proč se podle vás někteří ostýchají tvořit?
Mnoho lidí ovládá zvláštní strach se jakkoli otevřít nebo o sobě něco prozradit. Bojí se, co by řekli ostatní. Mají pocit, že jim něco chybí, přitom ale často stačí odvážit se. Myslím, že většina se drží zpátky naprosto zbytečně.
Co probudilo vaši kreativitu?
Nejprve to byla má babička, která mě učila hrát na piano. Později to byla reakce lidí na skladby, jež jsem dával na internet. Každá milá reakce od kohokoli mimo mou rodinu mě ujišťovala, že když se má píseň může líbit jednomu člověku, může se líbit stovkám dalších.
Co vás na hudbě nejvíc uspokojuje?
Zaprvé je opravdu příjemné se věnovat činnosti, která může mít pozitivní vliv na životy jiných lidí. Mám štěstí, že díky reakcím svých posluchačů vím, že se mi docela daří jim přinést něco hezkého. A pak je to psaní písniček, to může být také docela fajn. Ale znáte to, okamžiky, kdy přijde geniální nápad, jsou docela vzácné.