Článek
Než se tato inscenace Leara dostala do Londýna, uváděla se ve městě Chichester. Tam jste ještě nehrál. Jaké to je přijít do už sehraného souboru?
Je to taková transplantace orgánu. Pár týdnů doufáte, že bude všechno v pořádku a představení přežije. Ale obě skupiny jsou si nápomocné. Ti „staří“, kteří jednu hru hrají už několik měsíců, můžou využít náš čerstvý pohled. My noví zase potřebujeme poznat strukturu inscenace. Jiného herce jsem vyměnil poprvé a bylo to docela ošemetné, zvlášť když máte na zkoušky jen tři týdny. Na druhou stranu, o Learovi můžete přemýšlet donekonečna, přitom spousta jeho postav místo myšlení hned jedná. Ani sám Lear nemá žádný velký monolog. Takže je dobré ho nepřeanalyzovat.
Vy hrajete Edgara, vyhnaného syna Gloucestera, což není úplně jednoduchá postava.
Edgar je přímo známý tím, jak těžko se uchopuje. Má trochu zvláštní psychologii. Před rokem jsem hrál Laerta v Hamletovi a ten se chová přímočaře. Je naprosto šťastný, odjede, vrátí se, zjistí, že jeho táta je mrtvý a jeho sestra se zbláznila, chce pomstu. Edgara vyhodí z domu, on začne předstírat, že je blázen, potká krále, stále předstírá šílenství, potká svého otce, dále hraje blázna… Není lehké se na něj adaptovat.
Mohl jste si vybrat, jestli budete hrát hodného Edgara nebo zlého Edmunda?
Ne, režisér Jonathan Munby mi nabídl Edgara. Nicméně si myslím, že ti dva nejsou tak moc odlišní, jak se obvykle hrají. Jsou to přece jen bratři a podle mě každý reprezentuje jinou stranu téže mince.
V Learovi se na jevišti potkáváte s Ianem McKellenem, velmi zkušeným shakespearovcem. Máte čas se od něj něco naučit?
Určitě. Především co se týče jeho štědrosti, jako herce i člověka. Někdo tak zkušený jako on má už velmi vyladěné instinkty. Když vám něco navrhne, hned to uděláte, ne z respektu, ale protože víte, že půjde o dobrý nápad. Tu hru navíc dobře zná a každý večer je v ní jiný. Už se dostal do bodu, kdy hraje Leara, jako by hrál jazz.
Vy také rychle sbíráte zkušenosti se Shakespearem, za pět let od skončení herecké školy je Lear vaše čtvrtá bardova hra. První dvě, Sen noci svatojánské a Julia Caesara, jste zažil v divadle Globe, postaveném podle alžbětinského modelu. Jak moc se hraní v Globu liší od běžných divadel?
V Globu není tma, žádné bodové reflektory, které lidem naznačují, na co se mají soustředit. Zato tam přelétávají letadla, pořád je na vás vidět, musíte bojovat o diváckou pozornost, nemůžete ji považovat za samozřejmou. Vidět je i publikum, a když máte ke komu přímo promlouvat, najednou řada momentů ze Shakespearových her začne dávat smysl. Běžná divadla vám zase ukážou, jak Shakespeare funguje zmodernizovaný, přesazený do psychologicky komplexního kontextu. Lidi si o jeho hrách často myslí, že jsou sice skvělé, ale staré, s pochybnou psychologií postav a teatrálními triky jako např. převleky. Ale když jim věnujete pozornost, dojde vám, že jeho hrdinové jsou psychologicky přesvědčiví. Ideální by bylo udržet si jak divadelnost Globu, tak jemnost, detailnost a intimitu z normálního divadla. Proto se Shakespearovy hry tak obtížně inscenují, proto od vás tolik vyžadují. Obzvlášť Lear.
Luke Thompson
Máte Shakespeara rád, nebo je vaše obsazování do jeho her náhoda?
Miluju ho. Za tu námahu vás hodně odmění. Vydržíte hrát stejnou hru dokola a vaše role vám pořád něco odhaluje, není fixní. Shakespeare věděl, že potřebujete tajemství a mezery, abyste si s nimi mohli hrát. A dá vám přesně tolik informací, abyste ty mezery mohli zaplnit.
Shakespeare se obzvlášť v Británii uvádí často. Nepřekáží vám vzpomínky na jinou interpretaci při vašem hraní?
No, já sice do divadla docela chodím, ale ne na Shakespeara. V něm radši hraju. Třeba Hamleta jsem nikdy neviděl, Leara jen párkrát a nikdy jsem si ho úplně neužil. Odrazuje mě právě to, jak často se Shakespearova hlavní dramata uvádějí, jsou omílaná až k smrti. Ale když jsem před pár lety viděl v Globu Jak se vám líbí, překvapilo mě, jak moc je ta hra vtipná - přitom to je dost samozřejmé.
Lear trvá přes tři hodiny, stejně tak Hamlet. Také jste si zahrál v ceněné modernizaci tříapůlhodinové řecké tragédie Oresteia. V Británii se představení uvádějí několik měsíců nepřetržitě. Jak herec zvládne tak náročnou inscenaci osmkrát týdně?
To se ptám někdy i já, zvlášť v dny, kdy máme odpolední i večerní představení. Ale pak přijde čas představení a jako bych se ocitl ve zvláštní časové zóně a prostě to zahraju. Hodně jde o soustředění. Zatímco většina lidí se v práci soustředí osm hodin, herec se musí soustředit jen tři hodiny večer. Zbytek dne si můžete dělat, co chcete. Představení těchto her od vás vyžaduje hodně, ale ne tak dlouho a jakmile jste v tom, hra vás nese svou energií. Zvlášť když je tak dobře napsaná jako Lear.
Těšíte se na NT Live 27. září, kdy vás v kinech uvidí o tisíce diváků víc než obvykle?
Ano, i když jsem trošku vystrašený. Hrál jsem v inscenacích, které se natáčely na kamery, ale ty se nevysílaly živě. Tohle bude ohromné.