Článek
Na Colours of Ostrava jste poprvé vystupovali v roce 2012. Bude to letos jiný koncert?
Tentokrát to bude docela jiné. Koncert je věnovaný albu Terrain. S umělkyní Hannah Collinsovou jsme vytvořili video, které naše vystoupení doprovází. Natočila obrazy, které doplňují naši hudbu, a my naopak naši hru přizpůsobili jejímu dílu. Vznikla krásná symbióza.
Album Terrain jste vydali v roce 2021. Zrodilo se celé v pandemii?
Ano. Nejdřív jsme s Duncanem skládali nezávisle a mezi lockdowny jsme nahrávali. Byla to zajímavá zkušenost. Náš zvukař přijel z Německa a museli jsme hodně spěchat, protože se bál, že přijde další lockdown a nedostane se z Londýna domů. My pak v říjnu toho roku jeli do Berlína desku smíchat a měli jsme štěstí, že se nám tam podařilo na dva a půl týdne odjet.
Ten rok jste vydali dokonce dvě alba. Druhé se jmenuje Monument.
Logisticky to bylo náročné, ale nebylo nic jiného na práci. Tak jsme prostě skládali hudbu.
Proč jste si pro spolupráci s filmařkou Hannah Collinsovou vybrali právě Terrain?
Má s její tvorbou víc společného. Znali jsme podobné audiovizuální dílo, na němž se podílela. Bylo asi patnáctiminutové, tedy kratší, ale mělo s Terrain podobné rysy. Hannah použila záběry z pouště v Peru a také z teleskopů, které hledí do vzdálených galaxií, do minulosti. Dělá neuvěřitelné makroskopické obrazy, ale stejně tak dokáže zachytit úžasné detaily třeba na kamenech, které fotografuje.
Terrain s tím souzní. Je to, jako když se vydáte na dlouhou cestu časem a prostorem. Je to úplně jiný druh hudby a docela neobvyklé album. Už jen formálně. Má tři skladby, které v nějakých ohledech na naši předchozí tvorbu navazují, v jiných jsou ale úplnou novinkou.
Monument je dobré album, ale nezní tak rozpínavě. Je docela rigidní a složené z krátkých kusů, které mají dost tradiční písňové struktury.
V jakém stavu se teď se Portico Quartet nachází?
Už se nám podařilo se dobře etablovat a jsme spokojení s naší pozicí na hudební scéně. Hlavně protože můžeme koncertovat a většinou na nás přijde milé a početné publikum. Už jsme vydali dost alb, takže po profesionální stránce mám pocit, že se nám v poslední době docela daří.
A po té umělecké jsme se dostali do příjemného stadia, kdy máme vlastní zvuk, ke kterému si lidé vytvořili vztah, zároveň už nám důvěřují, což nám dává větší volnost.
V jakém smyslu?
Nemáme vnitřní pocit, že další deska musí být nutně hitová a superúspěšná. Víme, že se nám bude dařit, když prostě jen budeme dělat hudbu, kterou milujeme. Zní to banálně, ale myslím, že se díky tomu dokážeme vybičovat k zajímavým výkonům a podívat se zajímavými směry.
Terrain je toho vlastně ukázkou. Myslím, že kdybychom takové album nahráli dřív, bylo by docela těžké ho prodat světu. Nevím, jestli by ho lidé přijali. Teď je zajímá, co děláme.
Je výzva neustále nalézat správný balanc mezi zachováním identity vlastního zvuku, rozvíjením se a hledáním nových dobrodružství. Jsem spokojený s tím, jak se nám to daří.
Za první album jste byli nominováni na Mercury Prize. Pomohlo vám to hodně?
Dnes už to ocenění možná nemá takový dopad, ale tehdy to pro nás znamenalo, že jsme najednou získali pozornost, kterou bychom normálně sbírali třeba dva roky. Bylo to něco jako rychlonabíječka. Nominace dodala energii tomu, na čem jsme pracovali. Bylo to skutečně velkolepé.
Vaše sestava se v minulosti proměňovala. Hrozilo někdy, že se rozpadnete?
Rozhodně ano. Když skončil baskytarista Milo Fitzpatrick, byli jsme blízko konci. V té době se nám moc nedařilo psát novou hudbu, a to frustrovalo nejen jeho. Posunul se v životě jinam a my s Duncanem začali od píky. Pak se nám ale podařilo začít skládat novou hudbu, což byla záchrana. Ale bylo to opravdu těžké období.
Které bylo nejlepší?
Asi teď. A pak také samotný začátek, když jsme kapelu založili. Práce na albu Knee-Deep in the North Sea a všechno, co následovalo, to bylo opravdu vzrušující. Hodně jsme hráli. To se dnes děje také a má to výhodu, že jsou to už většinou docela příjemné koncerty.
Ale nemyslete si, turné jsou legrační, pořád se stává, že některé koncerty z různých důvodů neodpovídají našim představám. I když jsme velmi opatrní, čas od času si připadáme jako ve filmu Hraje skupina Spinal Tap, když ta kapela omylem hraje na vojenské základně. Není to ale naštěstí často.
Je to skvělý film, mimochodem. Vtipně a velmi přesně zachycuje některé náročné aspekty turné.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Monument - Portico Quartet [2LP]