Článek
Pitt v ní hraje nájemného zabijáka v krvavé řeži na klopotně naroubovaném pozadí voleb Baracka Obamy. A když na konci pronese: „Amerika není země, ale byznys, koukej zaplatit,“ je jen dovršen celý kopec nejapností.
Nicméně o aktuálně dlouhovlasého Pitta, který je i jedním z producentů filmu, byl při vstupu na tiskovou konferenci podle očekávání zájem až na hranici rvačky.
Mnohem lepší byl příspěvek canneského „veterána“, britského režiséra Kena Loache, The Angel’s Share. Je to jeho jedenáctý soutěžní film, Zlatou palmu dostal za Zvedá se vítr a letos přivezl komedii o partičce sympatických loserů, kteří dostanou „druhou šanci“ a originálně ji využijí.
U nás vyjde film na konci července
„Na konci loňska překonala nezaměstnanost mladých lidí v Anglii poprvé v historii hranici miliónu,“ říká Loach o své inspiraci a dodává: „Chtěl jsem mluvit o generaci, v níž mnozí nemají perspektivu. Zajímá mě, jací jsou a jaký obraz o sobě vytvářejí.“
Že o tom mluvil vtipně, je velké plus. U nás se na film můžeme těšit od 26. července.
Před pěti lety vyhrál v Cannes film Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny a jeho do té doby neznámý rumunský režisér Cristian Mungiu pak s ním a se Zlatou palmou v kapse obletěl svět. Bylo tedy jasné, že ho tu ještě uvidíme. Letos přijel soutěžit s dramatem Beyond the Hills (Za kopci), které se vzápětí dostalo v hlasování zdejších novinářů do vedení.
Film se určitě nebude líbit žádnému příznivci katolické církve, ale bůh ví, komu kromě zdejších kritiků se líbit může.
Drama dvou dívek v klášteře, kde jedna v poslušnosti žije a druhá se ji odtud snaží dostat, přitom mohlo být silné. Ale to by se Mungiu nesměl nesmyslně rozmáchnout do dvou a půl hodiny, v nichž většinu času jen opakuje dokola to, co diváci pochopí v prvních minutách: představený kláštera terorizuje chovanky ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého tak, že podléhají náboženským bludům a ztrácejí základní rozpoznávací schopnosti. Katastrofa je nevyhnutelná, ale Mungiu na ni diváky připravuje strašně vlekle a nudně.
Mnozí se snaží šokovat, ale právě ti většinou jen nudí
Sám tvrdí, že chce točit jiný druh filmů. „Nechci, aby byl režisér moc vidět. Hudba a střih jsou vnější prvky a já je nechci příliš používat, nemyslím si, že bychom měli divákům napovídat, co mají cítit, kdy a kam se mají jejich emoce pohnout,“ řekl.
Točit „jinak“ chtějí samozřejmě mnozí, přesto nevím, nakolik se naplní očekávání člena poroty, módního návrháře Jeana-Paula Gaultiera, který na začátku řekl, že od každého filmu čeká nějaké rebelství.
Mnozí se tu sice snaží šokovat, ale právě ti většinou jen nudí – jako třeba syn Davida Cronenberga Brandon, který ve filmu Antiviral potvrdil, že jablko daleko od stromu nepadá, ale to bylo všechno.
