Článek
Na začátku února jste za album získal cenu Apollo. V nominaci bylo dalších šest alb. Věřil jste si?
Tolik jsem nad tím nepřemýšlel. Říkal jsem si, že buď vyhraju, anebo ne, no a když nevyhraju, budu to přát tomu, kdo zvítězí. Lenka Dusilová je skvělá už řadu let, Honza Muchow je kamarád, takže jsem to přál i jeho kapele Umakart. Kluky z The Prostitutes znám také a s Charlie Straight jsem zčásti nahrával a míchal první desku. Neznal jsem jen Květy a Zrní, i když z informací na hudebních serverech vím, že existují a jsou dobří.
Co vás jako úspěšného producenta vedlo k nahrání desky?
Během posledních pěti let mi zemřeli otec i bratr. Obě tyto události mě k albu nasměrovaly a na jeho tváři se výrazně odrazily. Také mě delší dobu štvalo, že mě hudební svět bere hlavně jako producenta a zapomíná, že jsem i aktivní hudebník. K albu mě tedy dovedla i frustrace z toho, že jsem byl chápán jako dělník pro ostatní muzikanty.
Ve které skladbě reagujete na ta úmrtí v rodině?
Především v písničce Shadows. Bicí mi v ní nahrával Dough Yowell, jenž natáčel třeba se Suzanne Vega. Zrovna když točil svůj part, zemřel mu otec. Ta písnička má velice zvláštní atmosféru, z celého alba je nejtemnější.
Pomohla vám deska vymanit se ze smutku?
První polovina alba je temná. Skladby z druhé poloviny už ale tak temné nejsou. Vzhledem k tomu, že jsem písničky nahrával chronologicky, tak se ta nálada změnila.
Vzešel jste z kytarové hudby, v polovině devadesátých let jste byl úspěšný se skupinou Bubble Gun. Proč je vaše album elektronické?
Jako hudebník jsem se pohyboval v kruzích. Bubble Gun byla kytarová kapela, ale poté jsem začal dělat elektronickou hudbu a té jsem se věnoval velmi dlouho. Kolem roku 2002 jsem odjel na rok a půl do Londýna. Chtěl jsem být uprostřed dění, něco poznat a naučit se. Jako producent jsem se pak věnoval různým druhům muziky, ale v poslední době to jsou opět hlavně kytarové nahrávky. Na desce The Escapist, možná i kvůli tomu, není ani jedna kytara. Než jsem začal nahrávat, řekl jsem si, že se nesmí ničemu podobat. Další omezení jsem si nekladl.
Když nahraje producent album a uspěje s ním v ceně kritiků, může to znamenat, že česká hudební scéna – tedy vaše konkurence – je trochu nemohoucí…
Česká hudební scéna je malinkatá. Je tu relativně málo kapel, jedna druhé často nepřeje úspěch, pomlouvají se. Tenhle rybník je trochu zahnívající, čím méně je v něm štik, tím méně se větrá. Je pravda, že když jsem začal nahrávat, řekl jsem si, že natočím takové album, že každý bude čumět. Ale to by asi mělo být normální. Jinak si myslím, že The Escapist je především pro muzikanty.
Při přebírání Apolla jste řekl, že polovinu z částky 60 tisíc Kč, která byla součástí ceny, věnujete psímu útulku. Udělal jste to?
Já ty peníze ještě nedostal, takže zatím ne. Radil jsem se a rozhodl se, že to udělám jinak. Vyberu si více útulků a místo peněz jim za těch třicet tisíc nakoupím deky, dezinfekci, krmivo a piškoty. Člověk nikdy neví, co se s darovanými penězi může stát.
Proč jste se rozhodl podpořit psí útulky?
Mám psy rád, můj pes je můj nejlepší kamarád. Jsou to tvorové, kteří si zaslouží pomoc. Lidé si často mohou pomoci sami, zvířata ne.
V pondělí jste získal pět nominací na ceny Anděl. Překvapilo vás to?
Velmi, zvláště s vědomím, že Andělé vždy byly ceny, na kterých vyhrávala stále stejná jména. Vůbec jsem to nečekal.
Na kolik vítězství si troufáte?
Mohl bych dostat cenu za videoklip Falling, protože mu věřím a myslím, že nic podobného tu nevzniklo. Rád bych vyhrál samozřejmě i něco dalšího, nejraději snad asi album roku. Není to ale v mých rukou.
Vaše civilní jméno je Milan Havrda. Jak jste přišel k pseudonymu Boris Carloff?
Omylem. Když jsem byl ještě členem skupiny Bubble Gun, toužil jsem hrát elektronickou hudbu. Mělo to být něco temného a zvláštního. Měl jsem rád skupinu Bauhaus a její nejznámější singl je Bela Lugosi’s Dead. Přemýšlel jsem, kdo se podobá herci Lugosimu, no a napadl mě jeho kolega a kamarád Boris Karloff. Jen jsem dal na začátek jiné písmeno.
Takto jsem pojmenoval i svou novou tříčlennou kapelu. Nahráli jsme první demosnímek, domluvil se k němu rozhovor, ale moji spoluhráči nic nedělali, a tak jsem od nich odešel a zůstal sám. Novináři z tehdejšího časopisu Tripmag to pochopili tak, že Boris Carloff jsem já. To mi zůstalo. Musím říct, že mi tenhle pseudonym pomohl hlavně při pobytech v Anglii. Jméno Havrda se Angličanům špatně vyslovuje, jménu Boris Carloff ale rozumějí.