Borchertova hra o ztracené generaci promlouvá k dnešku

Páteční večer byl poctou spoluzakladateli festivalu, dramatikovi Pavlu Kohoutovi, který je nejuváděnějším autorem vinohradského divadla. Odehrálo se zde sedmnáct premiér jeho her, osmnáctá se konala právě v rámci německy mluvícího festivalu, ačkoli v ní zněla Kohoutova čistá čeština.

Aktovku Sex napsal v roce 1976 pro pobavení přátel a vylíčil v ní s groteskní nadsázkou portréty šesti disidentů, včetně sebe.

Půvabná hříčka se odehrává v zemljance vykopané v pražské Stromovce, kde disidenti vedení Pavlem (Kohoutem) spřádají plány na vyhození vlaku do povětří, k němuž ovšem při jejich nedisciplinovanosti nemůže nikdy dojít.

Hra nebyla dosud na jevišti uvedena, chopil se jí až Ochotnický spolek Žumpa Nučice, který ji také sehrál na předscéně vinohradského jeviště. Ačkoli je inscenace režiséra Jaroslava Kodeše určena pro intimnější prostor, její absurdní komika vyzněla i ve vinohradském divadle a publikum se při ní dobře bavilo.

Zcela jinou atmosféru přinesla pak na totéž jeviště v sobotu inscenace hry Wolfganga Borcherta Draussen vor der Tür (Venku přede dveřmi) v podání herců Berliner Ensemble. Svou první a jedinou hru napsal pětadvacetiletý autor jako trýznivou výpověď generace mužů, kteří se vracejí do válkou zničeného Německa a nacházejí nejen trosky domů, ale i svých životů, domácností, vztahů.

Nemají se vlastně kam vrátit a život dožívají „venku přede dveřmi“, než ho ukončí sami. Borchert tuto situaci osobně pocítil, vrátil se z války s podlomeným zdravím a zemřel těsně před uvedením své hry na jeviště v roce 1947.

Hra sleduje příběh navrátilce Beckmanna, ale více než realistickým dramatem je scénickou básní vyjadřující obrazivým jazykem totální úpadek světa devastovaného válkou, a to především v duších těch, kteří byli vražděni a sami vraždili.

Vystupuje zde i otřesený Bůh, v něhož už nikdo není schopen věřit, Smrt přežraná mrtvolami anebo řeka Labe vyplavující těla těch, kteří v jejích vlnách hledají vysvobození z beznaděje.

Je to velmi drtivý a zároveň poetický obraz toho, co s lidmi dělá válečné utrpení. A ačkoli text na řadě míst může znít až příliš proklamativně, události posledních let a měsíců mu dodávají na naléhavosti až mrazivé.

Inscenace režiséra Michaela Thalheimera spoléhá především na působivost textu a herecké výpovědi. Hraje se na prázdné scéně mezi stovkami barevných žárovek jako obrazu vesmíru, protože každé realistické vylíčení zničeného světa by bylo nutně popisné.

Do role navrátilce Beckmanna obsadil režisér herečku Kathrin Wehlischovou, jež rozhodně nehraje realistickou postavu, ale jakéhosi Ahasvera navracejícího se ze všech válek světa.

Její projev je přitom ale dost herecky konkrétní a autentický na to, aby diváky udržel hodinu a tři čtvrtě  pozorně sledovat osudy válečného vyděděnce. Herečka přitom většinou „jen“ stojí a přednáší text, ale její výkon je úchvatný.

Stejně tak i jejích sedmi kolegů ztělesňujících další postavy hry, „kterou žádné divadlo nechce hrát a žádné publikum vidět,“ jak se o ní vyjádřil sám Borchert. Berlínští herci v čele s Kathrin Wehlischovou se jí ale zmocnili s velkým pochopením pro její specifiku a zanechali ve festivalovém publiku silný a znepokojivý dojem.

28. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka, jehož motto zní selber schuld, se koná od 4. listopadu do 3. prosince.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo na Vinohradech, Ochotnický spolek ŽUMPA