Článek
Váš film je o lásce i ztracených iluzích, o rodičovství a odpovědnosti. Nakolik se v něm projevily osobní zkušenosti?
Ty se projeví vždycky, a v tomto případě vyústily v potřebu zamyslet se nad tím, jak děti vnímají poklesky a úlety rodičů, a jak to ovlivňuje jejich životy. Jak můžeme mít dobré funkční vztahy s dětmi, když je nemáme mezi sebou – a ony to vidí? Jak můžeme požadovat, aby se děti chovaly tak, jak bychom chtěli, když to sami nedokážeme? To jsou nejdůležitější i nejbolavější otázky celého filmu.
Zdá se, že jsou ale také věci mezi nebem a zemí, které někdy – možná – do našich životů zasahují…
Pokud jde o téma vyšší moci, které ztělesňuje postava, již hraje Karel Roden, je těžké ne-li nemožné najít jasnou odpověď. Ani se o to nesnažím, naopak, nechávám to na divácích. Ale myslím, že určitá spiritualita patří k našemu životu stejně jako sexualita nebo cokoliv jiného. Záměrně proto nechávám diváky od první do poslední minuty filmu na pochybách, jestli má Karel v sobě něco jako šamanství, nebo je to jen pomatený blázen.
Jsme podle vás opravdu hodně takoví jako vaše postavy – neschopní pohnout s vlastním životem či odolat touhám, které vedou do průšvihů nebo i k tragédiím?
Čtyři slunce by měla být metaforou toho, co jsme schopni si vůbec představit jako nejhorší důsledek svého špatného jednání. Stát se může v životě všechno. Děti odnášejí průšvihy dospělých, a myslím, že každý člověk v době, kdy jeho děti dospívají a začnou dělat vlastní maléry, přemýšlí o tom, kde udělal chybu, jaký je podíl jeho viny. Proč a za co, ptáme se, a pokud jsme k sobě poctiví, alespoň v hloubi duše a pro sebe vždycky něco najdeme.
Před sedmi lety vyhrál váš film Štěstí prestižní festival v San Sebastianu a Anna Geislerová cenu za nejlepší herecký výkon. Myslel jste teď na ni už při psaní scénáře?
Ano, na Anču jsem si myslel. Když jsme točili Štěstí, byla to mladá holka, a mě teď zajímalo, jak dospěla, jak ji změnilo mateřství. Byla to výzva dopracovat se k jinému výrazu ženství. Postava Jany je velmi náročná. Drží rodinu na svých bedrech, má neschopného chlapa a musí všechno táhnout, pak najednou sama selže…
Ženy ve vašich filmech bývají silnější než muži – vychází i to z vašich životních zkušeností a přesvědčení?
Myslím si to. Mám ženy moc rád a vážím si jich. Obdivuji svou vlastní ženu i matku. Matka, to je síla, kterou my chlapi nemáme. Ale ve Čtyřech sluncích jsou nakonec – možná – silnější muži, protože si dřív uvědomí, co jsou ty podstatné hodnoty.
Vedle tak zkušených herců jako je ona, Karel Roden, Jaroslav Plesl a další jste obsadil mladého neherce Marka Šáchu. Hledal jste ho těžko?
Nejdřív jsme hledali na konzervatoři, ale zároveň jsme objížděli učňáky, protože mám zkušenost, že tam vždycky někoho najdu. A také to tak dopadlo – Marek byl od prvního momentu velký talent, který zvládl napoprvé ty nejtěžší scény.
Byl jste s filmem už na dvou zahraničních festivalech, máte za sebou i předpremiéru v Česku. Lišily se nějak reakce diváků?
Ty reakce se v podstatě nelišily, i v Americe reagovali lidé podobně, možná v emočně vypjatých místech impulsivněji.
Co jste si vůbec pro sebe přivezl z dnes už řady cest na zahraniční přehlídky, kde se vaše filmy pravidelně hrají?
Pro mě je ze všech cest podstatný jediný poznatek: když je film dobrý, musí fungovat všude stejně, protože lidé řeší všude na světě podobné věci, a rodinné vazby jsou nejdůležitější. Srozumitelné jsou tedy jednoduché příběhy, otázky mezilidských vztahů. Naučil jsem se pro mě nejdůležitější věc – nebát se být obyčejný.